Chamonix 3. - 9. února 2013

13. února 2013 v 18:53 | Nelča |  Chamonix
Protože jsem měla celý prosinec a nejvíc potom leden hodně studijní a v půlce února už jsem byla domluvená na nástup do práce, řekla jsem si, že po státnicích (30. 1., které jsem ovšem nedala) by bylo super vyrazit někam do kopců. Jedna varianta byla KPR II., kam jsem skoro stopro mohla jet. Druhá varianta však byla jet do Chamonix za Maruškou, která tam teď pracuje a užívá. KPRka byla poslední tři roky moje klasika, bylo čas na změnu. Pro akci se navíc nadchly i capky Káťa s Markétkou, záruka super akce.

Vyrazily jsme v neděli 3. února ráno, dálnice byly téměř lidu/auto prázdné, tudíž cesta ubíhala jako po másle a večer jsme tak poměrně na pohodu dorazily do Cham. Cestou přes Basilej mi najednou začlo volat cizí číslo s mezinárodní předvolbou +41. A já najednou, že to nezvednu, kdo by mi přeci volal, Francie je +33, z ČR to taky není… A najednou mi došlo, že je to asi Švýcarsko a Corinne (tu, co znám z Kanady a jezdila jsem tam s ní na koni - je teď v okolí Verbieru a byly jsme domluvené, že by za mnou do Cham někdy během týdne dojela) a zvedla telefon a byla to ona. Povídala, že má návštěvu do čtvrtka, ale v pátek pokud nebude v práci, by to mohlo klapnout a přijela by. Jupí! Maruška nás uvítala a ubytovala ve svém skromném pokojíčku, který byl ale naprosto super a šly jsme se ještě porozhlédnout po okolí, kde co je a tak vůbec. Večer jsme si chvilku psaly s Míšou, který nám napsal tipy na výlety a jako člen KPK ty s nej kochačkami J My lavinoví posránci jsme si říkaly, že uvidíme, jak počasí a naplánovaly aklimatizační pohodovější výlet na další den - skialpový pochod v Le Tour po sjezdovkách nahoru na Tete de Balme (2 250 m.n.m.).

PONDĚLÍ
Lavinovka byla 2 až 3, hlásili sněžení. A taky to tak dopadlo. Pondělní ráno bylo ve znamení mlhy, sněhu, špatné viditelnosti. Neodradilo nás to a tuším kolem osmé vydaly jsme se na Le Tour a po chvilce obouvání a orientace kudy kam, jsme si to s úsměvem už štrádovaly nahoru po sjezdovkách. Po měsíci sezení u učení (Markét i já) jsem čekala, že to nebude žádná prča. Překvapilo mě však, že nohy nebolí, ale spíš mám točení hlavy a tak trošku malátnost. Stávalo se mi to poslední dobou i doma, takže asi nebylo překvapení, že se mi točila hlava při stoupání a námaze. Ale nebyla to žádná tragédie, s holkama jsme šly na Charamillon a pak směr Tete de Balme. Cestou stále nebylo nic vidět a abych to tu nemusela psát dokola, tak prostě tenhle den se to výhledy nekonaly nikdy, spíš cestou nahoru zesiloval vítr. Někde po půlce Káťa prohlásila, že by dala sůšu, tak jsme vyndaly tatranky a začly svačit. No, a jak jsem tak žvýkala, tak jsem si uplně vzpomněla, že jsem předešlého večera krásně připravila na svačinu chleby se sýrem, ale ráno je nechala v ledničce! A když jsem viděla, jak holkám chutná a jak brzy je popadla chuť na něco, tak jsem se zhrozila, co mi na to řeknou. Otočila jsem se na ně, že mě asi zabijou, ale že nemám sváču. A ony? Vzaly to úplně v pohodě. (Jen já po zbytek dne měla pocit, že se za to musím pořád revanšovat J)Vystoupaly jsme tedy nahoru, kde jsme si v závětří chaty horské služby sundaly pásy, oblékly teplé oblečení, nandaly přilby a vydaly se na sjezd (malinko nám při tom přemrzly prsty). Já naposled jela z kopce na lyžích před 2 lety v Rokytnici. Ne, počkat, před stejnou dobou, ale na skialpech na Slovensku. No prostě můj sjezdařský um není žádná hitparáda a v té hromadě nahrnutého sněhu a neviditelnosti mi to nepřišlo úplně zrovna jako slast. (Jak píšou v příručce od Hudy sportu, nekonaly se pro mě žádné orgasmické sjezdy. Můj úkol bylo "nějak se dostat dolů".) Dojely jsme do mezistanice a tam daly sváču, zima nebyla, nefoukalo tam, docela pohoda. Navíc jsme objevily, že tam mají francouzi "salle hors sac", což mě by nic neřeklo a prošla bych okolo toho bez povšimnutí, kdyby mi francouzštiny znalá Káťa neřekla, že to bude asi něco, kam můžeš přijít a jíst svoje jídlo - prostě typicky baťůžkářská jídelnička. Super! Nešly jsme tam, jen doufaly, že to bude tady i v jiných střediscích. Dojely jsme pak po červené dolů a byla teprve jedna hodina. Nicméně jsme si řekly, že první den stačil a musíme ještě navštívit infocentrum. Dojely jsme zpět do Cham, prošly městečkem, zašly za Maruškou do práce do Poco Loco, pak do infocentra a pak zas k Maru pro klíče a šly vařit. Na jídelníčku bylo na pondělí připraveno "Káťa menu", která přivezla bramborový knedlik, špenát a maso od babičky. Než se to ohřálo, byla doma už i Maruška z práce a dokonce myslím zbylo i na Steva, který s M. bydlí. Je to Angličan, který ve VB prodal svůj designově-zahradnický business a odjel užívat hor do Chamonix. Večer nás Maruška vzala ještě na procházku ke skalám a jezírku. Tam když člověk zasvítil, viděl na dno 2 metry pod vodou jak nic, pěkné. Do deníčku jsme si mohly psát možná něco málo přes 800 nastoupaných metrů na skialpech.



ÚTERÝ
Počasí bylo asi jako v pondělí - sníh a mlha. Na nás však čekal výšlap na skialpech na Grands Montets. Lákavá byla představa dát si to až nahoru, ovšem převýšení 2 000 metrů v daném počasí se nejevilo jako rozumný nápad. A jak to dopadlo? Dorazily jsme do Argentiére někdy po osmé a klasika. Obout, připravit, zorientovat a jít. Byla to paráda, zase s dobrou náladou hurá nahoru. Spodní část byla v lese a až od první mezistanice od 700 metrů výše byl otevřený prostor. Šly jsme podél sjezdovky, většinou radši mimo nic v hlubším sněhu, aby nás nějaký šílenec, kterých zde nebylo málo, nesmetl. Navíc jsme to byly my, kdo tam neměl co dělat, když je svah otevřen pro veřejnost. Ani nevím, jak dlouho to trvalo, možná necelé tři hodky, než jsme dorazily do první mezistanice. Měly jsme hlad a foukalo a byla zima. Nebyla moc možnost si zalézt do tepla. Zjistily jsme také, že jsou horní sjezdovky uzavřené pro silný vítr okolo 110 km/hod., a tak padlo rozhodnutí, že po sváče sjedeme zpět dolů a pojedeme ještě na Les Houches. V úterý se sem tam objevil malý výhled a dokonce to vypadalo, že na druhém konci údoli v Les Houches by mohlo být sluníčko. Cestou v autě jsem zkoumala mapičku a zjistila, že tam je taková čárkovaná cesta pro skialpinisty, což je paráda. Vedla lesem a vůbec se nemuselo po sjezdovce. Zajásaly jsme a po malém zaváhání a hledání místa na parkovišti jsme se chystaly k dnešní druhé akci. Aaa! Sluníčko svítilo! Akorát to dlouho nevydrželo, ale tak aspoň na tom parkovišti J
Výšlap sliboval převýšení 900 metrů, tedy ne málo, ale měly jsme čas, chuť do toho, nebylo co řešit. Navíc to byla příjemná změna. Chvilku jsme šly podél sjezdovek a pak nás už skialpová cestička zavedla do užších a užších cestiček do lesa. Bylo to strašně pěkný a jen jsme si chrochtaly. Na chvilinku jsme si s Káťou přestaly chrochtat, když se nám začal sníh lepit na pásy a namrzal.
Trochu jsme tam s tím chvilku bojovaly a sníh seškrabávaly a zahřívaly, až se zadařilo. Cesta nakonec byla delší, než bychom čekaly, neb v lese nebyly tak prudké svahy, spíše se to klikatilo. Vtipná chvilka nastala, když si to štrádujem, já vpředu, za mnou Káťa a v závěru Markét. Jdeme, najednou se otočíme s Káťou a Markét asi 20 metrů za námi do sebe souká a tlačí miňonky :D Prý už na nic jinýho nebyla schopná myslet a měla hlad a potřebovala dobýt. No problém, zahlásily jsme s Káťou a zakously si kousek taky. Kdybyste tam tu capku malou ale viděli! Nic neřekla, jen zastavila a začla to ládovat :D Markétka tedy prošla malou krizí a vrchol stále nebyl moc nadohled (ačkoliv mé optimistické kecy ho ohlašovaly co chvilku - jak říká jeden z dobyvatelů Severního pólu v Cimrmanovi: "Jsou chvíle, kdy by se optimisté měli popravovat!" :D). Pro závěr výstupu jsme prohlásily, že se na skialpovou cestičku můžeme vykašlat a šlý nakolmo a občas cykcak po kraji sjezdovky, protože jsme se už chtěly dostat nahoru co nejrychleji. Začlo sněžit a sněžit, my stále dlouhý rukáv a vestička, stále sněžilo a když už jsme se opravdu blížily horní stanici lanovky zjistily jsme, že počasí je fakt naprd. Posledních pár metrů jsem měla pocit, že mě to sfoukne zase zpět dolů. A nejen já. Vylouply jsme se nahoře u horní stanice Prarion, všichni zachumlaní, my stále tričko s dlouhým a vestička. K našemu nadšení přispěl již zmíněný "salle hors sac", který sice už paní uklízela (byly asi 4 hodiny odpo), ale nechala nás se v teple převléknout a připravit na sjezd. Venku se mezitím strhla metelice, lidi radši jezdili dolu kabinkou než po sjezdovce, tak trošku bílá tma. Já opět začala pochybovat o svých sjezdařských schopnostech, ale nezbývalo, než doufat, že níž v lese bude lépe. Nakonec to ani taková tragédie, jako to vypadalo zpoza okna "salle hors sac" nebyla. Po pár obloučcích jsme zjistily, že je to vlastně super, neb jsme sjely z té metelice nahoře hned do lesa a to byla paráda! A to říkám i já, lyžař amatér! Totiž jak všichni jeli tou kabinkou, tak sjezdovka prázdná, vítr jen trošku a sjezdovka široká. Luxus! Konala se eufórie a endorfiny z nás přímo sršely.
Večer jsme byly ale uplně kaput. Mluvím teda hodně za sebe, ale holky byly taky rády, že jsme doma a odpočíváme. Já třeba byla unavená tak, že jsem se nadřela se zvedáním lžíce k puse, abych se najedla :D Trošku lůsřík. Ale super pocit přetrvával, výbornej den! Na jídelníčku byla Markéty cibulačka na víně, která neměla chybu. A k tomu pečené brambory s česnekovým dipem. Já, cibulová a česneková královna, jsem si opět jen chrochtala! Spát jsme šly hodně brzy a spaly hodně tvrdě.



STŘEDA
Středa nepřinesla v počasí moc změnu, možná jen, že to ráno vypadalo optimisticky a my si říkaly, zda nejet přeci jen na svah místo na plánované běžky. Nenechaly jsme se ale ošálit a nakonec se to vyplatilo. Celý den sněžilo, teda my říkaly, že kydalo. Měly jsme namapováno a jasný plán. Jsou totiž okruhy v Chamonix a potom v Argentiére. Mezi tím je taková spojovačka. A my tedy chtěly projet přes spojovačku do Arg., tam objet ten nejdelší okruh a pak zpět. V nějakém tom běžkařském zázemí a centru v Chamonix jsme si koupily lístek (ano, platí se - já student 3 €, Káťa nestudent a Markét bez revalidační známky na ISICu 8,50 €). Namazaly jsme tam modrej a už trandily. Markéta po chvíli začla klít, že je blbá, že si nevzala skatový lyže a že nesnáší klasiku, já naprostá spokojenost ve stopě a Káťa usměrňovala Markétu ve smyslu "Drž ústa, zaplatila sis to a jedem, je to tu super!" :D Ono abyste pochopili, holky tak nadšené z běžek nejsou oproti mně. Sváču jsme měly připravenou a doufaly, že někde objevíme teplé místo na oběd. Ovšem to se nám tentokrát nezdařilo, obědvaly jsme prostě kdesi vedle stopy v Argentiére. Cestou jsme si vyjely La Monte Du Pepe a zapózovaly pro foťák, že ji dáme na FB Pepovi J Teda přiznám, že jsem tam za holkama dojela se spožděním, neb jsem domazávala a ony to vymyslely a já nějak nechytla prvně tu pointu a tvářila se na to kysele. Káťa mě usměrnila slovy: "Co je, Nelčo, šel ti blbě rozetřít vosk nebo co??" A jelo se dál. Vtipné momenty byly třeba, když se Markét vydala zkráťou přes něčí zahradu, načež jsme ji upozornily a ona s klením a úsměvem vracela se zpět v tom hlubokém sněhu (ono totiž plot nebyl skoro v tom sněhu vidět). Vtipné bylo i sjíždění za totálního sněžení. Viděly jsme tak na špičky lyží, to ještě možná jedním okem. Káťa to posléze vyřešila slunečními brýlemi, což bylo vtipné, ale asi funkční J (teda než se začly mlžit). Do Cham jsme dorazily spokojené, holky vypovídané a hladové. 30 km součet. Myslely jsme si, že si chvilku sedneme a dáme sváču v tom centru, kde jsme začínaly, ale zrovna se tam nahrnula masa dětí na vyhlášení nějakého závodu, takže jsme rozpačitě stály u topení v koutě a pak zavelely k odchodu. Dnešní menu bylo v mé kompetenci, bylo vepřové maso na česneku a basmati rýže. Na čtvrtek jsme plánovaly jít na sjezdovky na Les Houches, měla jít s námi i Maruška. Takže jsme se večer ještě prošly do centra do Poco Loco k její kolegyni, aby dala M. lísteček, se kterým bude platit její skipas i právě v Les Houches. Jooo, a vlastně cestou jsme si koupily naprosto luxusní dva zákusky, na cenu lépe neptáti se. Jeden jahodový, druhý čokoládový, naprosto super. Kousaly jsme tam do nich střídavě vprostřed ulice a nic jiného nás nezajímalo.
Jo a ty uličky.. všude ještě vánoční výzdoba, snížek, krásné domečky, okenice, nádhera kochačka.

ČTVRTEK
Ve čtvrtek na nás poprvé střídavě vykukovalo sluníčko. Bylo to ale vtipné, neboť jsme jezdily dolů z kopce tam, kde zrovna nebyl mrak a naháněly slunce, jak se dalo. Já měla prkno, Markét sjezdovala na skialpových lyžích a botách, Káťa telemark. Sem tam jsme to střihly mimo sjezdovku, ale moc toho nebylo, je tam hodně lesů. Pro mě docela premiéra v hlubokym sněhu (jojo, je to tak, freeridem nepolíbená). Takže mě to sem tam vyškolilo a pěkně jsem se v tom vyválela. Jezdily jsme celý den, co to šlo. Oběd se konal v "salle hors sac", největší luxus. A večer jsme se asi 5 minut vytrvale a nehnutě hřály na sluníčku. Maruška nakonec nešla s námi, byla tak mrtvá z práce, že neměla sílu vstát a šla pak na chvilku na Grands Montets.
Večerní menu bylo ve znamení palačinek v mém podání - úspěšně jsem na ně omylem koupila hrubou mouku, takže byly trošku jiné, než obvykle. Ale fajn. Na ně jsme mazaly náš oblíbený "Choco Club" z kaufu. A holky udělaly brambory jako den předtím. Corinne psala, že to v pátek nedává, což mě mrzelo, ale to se nedá nic dělat, měli nějaký výšlap noční s lyžařskou školou, kde pracuje a návrat pozdě.
Co bylo moc fajn bylo, že nám večer Maruška zahrála a zazpívala. Je to borec!



PÁTEK
V pátek ráno to poprvé vypadalo velmi slibně se sluníčkem. Na mě dolehlo celotýdenní hýbání a zatuhlý krk a nějak jsem se pro to hned od rána nedokázala nadchnout, ale čerstvý vzduch mě probral a bylo to super! Jely jsme na Flegere. Sjezdovky jsou tam na otevřené pláni, ne v lese. A vlastně jezdit se dá všude, i mimo sjezdovku. Odměnou za sněžení na začátku týdne byl teď prašánek, který jsme si užívaly a na sjezdovku se až do odpoledne ani nepodívaly skoro. Já se v tom pořád celkem i válela, občas klela, když jsem zapadla hluboko a nemohla se z toho dostat, ale bavilo nás to. Holky to nazývaly "orgasmickými sjezdy"J. Paráda. Oběd opět proběhl v tamním "salle hors sac" a odpo jsem dala s holkama ještě jednu jízdu off piste a pak už se oddělila a jezdila na sjezdovce.
Měla jsem toho plné brýle a všechno. Holky jezdily spolu a mě brzy napsala Maruška, že dostala odpo volno v práci a jede za námi, takže jsem jezdila zbytek s ní. Sluníčko nádherně svítilo!! Zajely jsme i vedle na Brévent a zas zpět a po čtvrté jsme měly sraz s holkama a společně jely černou cestou až dolů. To byl docela masakr, je to poměrně ouzká cesta, kterou sjížděly davy lidí různých dovedností. Slušná kličkovaná. Maruška měla velkou radost, neb to s námi sjela takle až dolů na prkně prvně J A my měly radost, že má radost. Cestou dolů jsme potkaly taky Steva s asi Saskií.
A jídelníček dnes zahrnoval vepřové maso v podání Markétky a rýži v podání Marušky. Večer jsme si ještě daly super procházku mezi těmi malebnými domečky v centru, fotily a na závěr jsme udělaly fotku společnou u Marušky před oknem. Přinesla na to dokonce stativ, neb se foťák nedal nikam položit. Výsledek zde.

Z procházky...


SOBOTA
V sobotu jsme se ráno probudily a s Markét jsme si navzájem potvrdily, že vedle v pokoji byla v noci slyšet slonice v říji :D Sbalily jsme věci, udělaly sváču, nechaly Marušce všechno zbylé jídlo v krabici. Vše proběhlo docela v pohodě a rychle. Pak jsme to vše odnosily do auta a šly se za Maruškou do práce rozloučit. Měly jsme být za co vděčné a zastávaly dojem, že bychom měly dorazit ještě na jaře/v létě, neb tam musí být super túry. A pak už nás čekala cesta autem domů. Počasí bylo vůbec nejslunečnější za celý týden hned od rána. Takže nás docela mrzelo, že zrovna jedeme domů, ale zas v nejlepším se má přestat, ne? Švýcarsko bylo nejvíc ucpaný, takže Káťa prohlásila, že jede rychlostí 10 km/hod, což prý spočítala že znamená, že je to 100 km za 10 hodin :D Až do Basileje to bylo utrpení v kolonách, Německo lepší a čím blíž domů, tím lepší. Dorazily jsme v krásném čase. Markét spala u mě, ale jediné, na co jsme se večer zmohly, byl čaj a spát. Díky Kátě za super jízdu!

NEDĚLE
V neděli jsem se probudila asi v osm, spala jsem u mamky v pokoji, neb nebyla doma a Markét tak měla můj pokoj jen pro sebe. Došla jsem dolů a chytla mě uklízecí mánie. Než Markét vstala, tak jsem uklidila kuchyň, obývák, vyluxovala ho. Pak jsme daly snídani a v 10 hodin jsme měly sraz u Káti s Kubou. Vzala jsem Foxíka, který měl takovou radost, že jdeme společně všichni, že štěkal ještě asi hodinu po odchodu ven.
Šli jsme na Úhošť, sluníčko svítilo a vůbec to bylo moc fajn. Na Úhoušti jsme došly k soše, na nejvyšší bod, obešli a sešli východní částí po skalkách. Jak říkal Kuba, pro extrémáky :D Celou cestu Markétce nabízel největší extrémáky v Kadani a okolí, co zná. Mě už je nenabízel, to mám za sebou. Je to totiž jeden lepší než druhý, kdo zná Kubu, ví :D
Na oběd jsme se rozdělili opět, Markét byla u nás a Vanda nám udělala pizzu, zatímco my jsme vyzjistily, jak pojede Markét do Jičína. Po "o" jsme šly uklízet ke Kátě auto, pak odvezly malou capku na ten bus a domyly ho s Káťou. Málem bych opomněla zmínit, jak Markét už stála na autobusáku, my odjeté, načež volá, že si u nás nechala zimní bundu. Proběhla rychlojízda Kadaní a vyzvedávka bundy a zpětná rychlojízda na nádraží. Markét jen vyskočila z autobusu pro bundu a už skoro jela.


Prolízačky :)



Uf, je to dlouhý, ale je to tam. Díky za zážitky!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama