Červen 2014

Dr. Angerer Höhenweg - Gsallalm a Gallruthalm

30. června 2014 v 23:03 | Nelča |  Kaunertal
Počasí? Oblačno - střídavo. Teplota - poměrně nízko max. 15 stupňů Celsia.
Protože jsem tu zatím sušila pohorky ve skříni a venku bylo počasí na místní kopce a hlavně sjezdy z nich poměrně ledové, vymyslela jsem výlet nahoru na cestu Dr. Angerer Höhenweg, která je takovou horizontální spojkou mezi několika chatami a salašemi tady v horách. Já to brala přes salaše Gsallalm a Gallruthalm. Gsall jsem nikdy neviděla, v zimě se tam nedalo, je to v podstatě v lavinovym svahu. Celá cesta tohoto doktora se v zimě spíš nedá kvůli lavinám, tedy byla pro mě novinkou. A Gallruth jsem dobyla v zimě cestou z druhé strany přes tunel Gallruth-stollen 2krát (jednou pěšky s H., podruhé na skialpech s outdoorákama).

A jaké to bylo? Byla jsem celá dojatá, i když začátek byl poměrně nejistý. Nástup na cestu není příliš značený a já tápu mezi cestičkami a cestami a nikde nevidím značku. Vzpomínám při tom na Klub českých i slovenských turistů, jak by jim to tady vybarvili! A navíc, přiznávám, chvílemi koukám víc po červených lesních jahodách než po červených značkách :) D toho na mě pokukují místní krávy, které se nenechají příliš rušit v přežvykování, když kolem nich funím do kopce. Nicméně nakonec nacházím zkratku, která je oproti jiným zkratkám opravdu kratší, nicméně klasicky horší cestou. Pak chvilku zmateně i pobíhám a správnou cestu už pěkně značenou nalézám :) No. Zase úvodník dlouhej jak týden před výplatou a nic z toho skoro.... tedy!

Cesta nahorů je prudká, klikatě zaříznutá do příkrého svahu a skal, mnohdy prokládaná prudkými schody a lany na přidržení. Ale výstup stojí za to! Vyškrábu se v potu tváře i několika málo kapek deště nahoru do vvyvýšeného údolí, ve kterém je malinká roztomilá salaš Gsall. A! Padá mi čelist. Všude to krásně kvete, ledové průzračné potoky zurčí z kopce. Navíc po včerejším dni a noci je na vrcholcích nademnou sníh. Místy ho potkávám i na cestě - neodolávám a dělám sněhovou kouli a vrhám ji kamsi dolů do údolí:) Do toho bečí ovce kdesi nademnou v údolí. A cestou také potkávám kamzíka, jak si to, jakoby se nechumelilo, skáče po kolmých skalách dolů. Tedy ono zrovna nechumelí, ale chápeme se :)

Taky jsem málem zapomněla za ty 2 měsíce doma, jací jsou Rakušani nadšenci... hned vysvětlím. U nás se říká "Kam nemůže čert, tam nastrčí bábu." Tady bych řekla "Kam nemůže čert, tam nastrčí lavičku." Jsou všude i kde to nečekáte. Je to docela psina :) Jedna se mi dnes ale velmi zalíbila - to však předbíhám!

První lavička a výhledy začínají :)

Dostávám se do údolíčka, kde už je první salaš Gsall.

Je tam, vidíte ji, malinkou?

Hop přes potok... tady mám trošku záchvat focení - asi jako japonští turisté. Pohled dolů... a...

pohled proti proudu...

Malinká Gsallalm.

U Gsallalm piji a doplňuji vodu z místního pramenu a pokračuji teď už po té horizontální cestě výše zmíněného doktora směrem ke Gallruthalm. Nejdříve ještě hodně stoupám, pak abych mohla přejít mohutný potok zas pěkný kus klesám a zas nahoru a pak dolu a celkem dokola - tedy to zas takový traverz není - jen když se to tak zprůměruje, tak se pohybuji kolem 2 000 m. n. m. Brodím spousty spousty potoků a potůčků padajících do Kaunertalu. Některé z nich na chvíli stékají po mé cestě, takže musím hodně hodně koukat, kam šlapu, abych neujela a nesjela někam dolů. Všude pode mnou jsou jen skály a příkré svahy.
Potkávám dalšího kamzíka, co chvíli se kochám výhledy z perspektivy, kterou ještě neznám, čichám ke kytkám a vystavuji se sluníčku, když zrovna vyleze - pak má velkou sílu, fotím a točím výhledy.



Přímo předemnou kopec Mittagskopf s výškou 2 616 metrů.

A pak se dostávám na takový pseoudovrcholek, který nazývají Zirmesköpfl. Je to docela legrační - docházím k místu podél lan do příkrého kopce, pak je ten vrcholek asi 3 metry na šířku a zase to padá dolů. No a na těch 3 metrech "rovinky" je??? Lavička :)

Docela už mi kručí v břiše a ačkoliv jsem chtěla svačit na Gallruthalm, tohle je příhodnější místo - rozhodně! Výhledy nejvyšších kvalit. Teď zpětně to vyhlašuji za top výhled dne :)
Vyndavám větrovku, housku, horalku (jednu jedinou, co jsem tu měla), vodu a do toho fotím výhledy. Před lavičkou je malinká skalka a pod ní pořádný sešup do údolí. Gallruth je kousek na sever pode mnou - budu k ní muset sejít.

Svačím, vyhřívám se, neb zrovna svítí sluníčko a nakonec i ulehám "na chvilku" na lavičku. Napadá mě, že začíná být pěkná zima, a tak vyndavám z batohu péřovku, šátek, self-made čelenku a suché tričko a zahřívám se. No a to už zas ulehám se trošku narovnat, až z toho málem usínám!! Lavička mi byla se vším svačením, focením i vegetěním osudnou na 45 minut :D


Výhled přímo z lavičky... pěkné místo pro sváču, kochačku i šlofíka. I drobné vymrznutí.

Jo, čtyři zmrzli.


Probírám se a je mi nějak chladno a jsem taková nějaká neobratná. Poslední, co se mi v tuhle chvíli chce, je klesat dolů prudkou cestičkou. Ale tomu se asi nevyhnu, když jsem ve 2 200 metrech (odhadem, neb kóta v mapě není, ale dopočítala jsem to podle vrstevnic od té u Gallruthalm, kde píší 1 980 metrů). Jsem trošku praštěná z toho málem usnutí. Nechci ovšem remcat, abych nemusela platit do "remcafondu".

Časem se rozhýbávám a dolů už i popobíhám a poskakuju z kamenů a kousek od chaty jsem již tak přehřátá, že svlíkám péřovku, čelenku i šátek. Jdu se podívat k salaši - je to zároveň chata, kde je přes léto otevřeno a můžete si dát dobrý mok i dlabanec. Mávám do okna dvěma pánům horalům a zase jdu dolů.

Gallruthalm.

Tápu, zda se vydat přes kilometrový tunel skálou a nebo cestou směr Kaltenbrun, kterou jsem ještě nikdy nešla. Vyhrává to cesta. Uhybám tedy přímo dolů údolím, kterým se v zimě a hlavně na jaře sune lavina za lavinou. Teď procházím přes ohradník, zdravím další dva pány horaly-tesaře a vydávám se kravským výběhem. A teď jo :D Přijde nejhumornější část dne :D Jako jestli je to taková pecka, to nevím, ale já se tomu doteď hrozně směju :D

Procházím výběhem, krávy všude kolem, ale zpočátku nepříliš blízko. Musím dávat pozor, kudy je značená cesta, většinou jen červený flíček někde na kameni či malinké skalce. Kolem cesty po chvilce stojí krávy, tedy je tak s 3metrovým obloukem obcházím, zdravím je a ptám se, jak se jim daří. Koukají na mě a pak se pasou dál. Je paráda, jak se nebojí člověka.


Jo, nebojí člověka :D Dojdu ke skupince asi pěti krav, které stojí přímo v cestě, ale vzhledem k tomu, že je tu pro nás místa dost, obcházím je a zase zdravím. Všechny na mě se zaujetím koukají. Možná je jiní turisté nezdraví. Nevím. Podcházím je a napojuji se na cestu. Najednou slyším cinkání - "Jé, ony jdou se mnou", říkám si.


Nechci je však dráždit, dělám, že jako nic a jdu dál a i tak jako poskakuji přes drny a kameny, vlastně lehce běžím. Cinkání. Otočím se. Holky krávy poskakujíc běží za mnou. Tak si říkám, co asi chtějí. Netuším, na co jsou zvyklé a co udělají, když jim zůstanu stát v cestě. Třeba koně se zastaví. I když znala jsem jednu klisnu, ta by mě zašlápla. Záleží.
Co dělají krávy? Pro jistotu si tak zas vesele poskakuji culíc se dál, krávy za mnou :D Noooo, dobrý. Beru do ruky Gopro, co mám v boční kapse a natáčím si je za sebou - nejdřív jdu, pak vidím, že ony cválají z kopce a tak taky běžím, už vyhlídnutou hromadu z kamenů, která se stává mým útočištěm. Dvě krávy přímo podemne dobíhají a ještě si jeda z vesela poskočí a hodí hlavou. Koukám, že mají humor, směju se a mám ho s nimi. Mám nové kamarádky, paráda! Nojo. Ale co tedy chtějí. Hrát si s nimi asi nechci, na to nejsem stavěná. Už malým hříbatům se musí vysvětlovat, že si s člověkem nemůžou hrát jako s kdejakým koněm, ale musí na něj jemně. Nicméně se obdivujeme navzájem, s jednou jsme opravdu navzájem zaujaté - ona sleduje nepřetržitě mě, já ji.
Pak začne bučet. A druhá taky. A třetí dobíhá a taky. A mě tak jako dochází, že z jinak klidného údolíčka, kde se za cinkání zvonů pasou krávy, se stává poměrně nahlas rozbučené údolí. Vidím, jak ostatní nad námi i pod námi odpovídají a hodně z nich se vydávají naším směrem. Jakoby si dávaly najevo, že je tam - a teď nevím kdo - kamarádka, vetřelec, zajímavost, něco co má jídlo, něco co si s nimi povídá? :D

Představuji si, jak tam během chvilky budu stát na hromadě kamenů a kolem mě bude pokukovat stádo krav. Čas mám a do západu slunce daleko. Ale i tak... Volím tedy strategii "úprk" hned poté, co se moje nejlepší z nových kamarádek dává do pasení. Seskakuji z hromady a beru to pro jistotu kolem dalších menších skalek a hromádek dolů ve směru cesty. Ještě chvíli za mnou několik čtyřnohých přítelkyň jde i klusne, ale pak přeci jen skončí zábava a raději se věnují zelené trávě. Asi si chtěly povídat a já pořád utíkám. Brzy doklusávám ke konci ohrady, kterou přelézám. Což bylo taky humorné - všechny klády se na ohradě houpaly a překlápěly + byla postavená ve svahu + nakloněná na jednu stranu - docela výkon :D
Tak a tady se můžete podívat na ty holky humorný :D Ta, co si na konci poskočí je hlavní iniciátorka naší zábavy :)


Zbytek cesty proběhl bez pronásledování krav, vylezlo sluníčko, čím níž, ním větší teplo až vedro a já dorazila dolů do údolí. No. Akorát uplně na druhé straně, než je Feichten.

Údolí Kaunertal - čeká mě cesta zpět tam uplně dozadu.

Po silničkách a chodnících jsem už tak nějak doklopýtala zpět k nám a přiznávám, jsem docela ráda, že jsem ráda. Vycházela jsem před půl jednou a vrátila se pár minut před sedmou. To mám za to, že teď moc neběhám a nechodím, spíš se vozím na kole :)
Mimochodem na bajk zase zítra - už jsme domluveni s Chrissem a Denís a asi ještě dalšími. Tak se těším!

Dobrou!

Kaunertaler Gletscherstraße na silničce

29. června 2014 v 2:12 | Nelča |  Kaunertal
Aaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaaa!
To byl jen takový výlev... :)

Jak se kdo máte? Já se mám dnes (psáno 28.6., publikováno 29.6.) o rok starší, ale rozum stále nepřichází, takže je to dobrý :) A co přinesl tenhle den? Včera jsem tu psala, že bych ráda jela na silničce na ledovec Kaunertal. Tedy jsem H. (jen pro vysvětlenou, kdo neví, neb to tu používám a je možné, že se rozšířil okruh čtenářů - H.= Holger = můj šéf) psala, zda by mi dnes vzal jeho Gopro, ať z toho jsou pěkné obrázky. Hned se ptal, zda tam pojedu na horském/silničním kole.
Dnes ráno se ptal znovu, zda jsem si jistá, že na silničce. Přemýšlela jsem, kde je problém. Podobně překvapeně až vyděšeně na mě hleděl i Chriss, o kterém jsem včera psala. Taky je pravda, že mi H. povídal, jak jsou tu kopce prudké a že mých 27 zubů vzadu na největším pastorku asi nebudou dostačující. Nojo, ale takovéhle tlachání, to není nic pro mě. Musí se to prostě vyzkoušet přeci, pak se můžeme bavit dál... Navíc Honza mi řekl, že kompakt a 27 zubů mi musí stačit, takže tomu věřím. Při práci mi pak H. ještě řekl, že: "Jestli vyjedeš na ten ledovec na silničce, tak mě naštveš, protože to budu muset zítra pak taky zkusit!". On tam totiž ještě nejel, protože má pocit, že to nejde, že je to moc dlouhé jet to jen silově.

Takže Nelča se dnes vypravila, malinko zaskočená z těch komentářů, ale s velkým odhodláním a chutí. Měla jsem pocit "Kdy jindy"! Počasí vypadalo dobře, na silničku jsem jít chtěla, mám narozky, tedy si to dám dárkem + potřetí pojedu na ledovec a přičemž jen díky setkání v tomhle kopci před 2 měsíci a 2 dny s Pepou Zimovčákem to jedu na silničce, neb nebýt Na kole dětem, určitě bych si ji ještě nepořídila :)

Přeskočím to, jak jsem se stále nemohla vypravit, neustále se pro něco vracela a něco neměla. Koukám, že mám zase nějaký dlouhý úvodník, tedy je potřeba se psaním trochu poposkočit dál. A výš. ...

Vyrazila jsem od baráku ve Feichtenu (1 287 m. n. m.) přesně ve 12 hodin - kostel mlátil zvonem ve věžičce a do toho začala houkat siréna. Jak jsem to tak tipovala, převody mi došly hned 2 kilometry od baráku :D Malinko mě to znervóznělo, ale řekla jsem si, že se nedám. Jela jsem tedy dál a výš silničkou vzhůru údolím, občas silově točíc a tlačíc svou lehounkou karbonovou kamarádku vzhůru. Kopec mám v hlavě rozdělený na takové 3 body.
Prvním je přehrada Gepatschstausee ve výšce 1 770 metrů,
druhým je Ochsenalm - spodní stanice lanovky ve výšce 2 150 metrů
a třetím je konečná Karlesjoch-bahn ve 2 750 metrech. Když se těsně pod hrází mohutněji silnice zvedla do serpentýn, zjistila jsem, že ačkoliv točím klikama velmi velmi pomalu a silou, tak jimi točím a jedu a docela to jde. A když to nejde, jedu malinko cik-cak. Svítá mi naděje, že to vážně vyrubu až do bodu číslo tři!

Na přehradu jsem dorazila se širokým úsměvem, veškeré strachy ze mě spadly a já si potvrdila, že Honza měl pravdu. A to bylo teprv asi 12:45, 10 kilometrů za mnou. A chuť větší a větší, nohy v pohodě. Pár fotek a jedeme dál!



Na hrázi přehrady Gepatschstausee, pohled k ledovci, kam mířím.

Čekala mě rovinatá silnice dlouhá asi 6 km okolo přehrady, ke které se z výšky okolních kopců spouští spousty velkých i malých vodopádů bílých a zpěněných jako alpské mléko.



Za přehradou ovšem opět najíždím do módu "kašpárek" a zařazuji nejlehčí převod. Blížím se k místu, kde jsme se potkali s Pepou. Když tudy projíždím, celá se zubím. Silnice se tu ještě dvakrát malinko zhoupne a pak začíná kusé stoupání k vrcholu. Nasazuji výraz, který jsem pracovně nazvala "úsměvná křeč" - tedy takový ten výraz, kdy má člověk zuby vyzubené a tvar úst připomínající úsměv, ale je to spíš grimasa, která se automaticky objevuje, když člověk celý v napnutý maká jako mezek. Zjištuji, že je to zároveň dost praktické - protijedoucím cyklistům (pár jich bylo), řidičům aut i motorkářům mávám, neb oni lehce i zběsile povzbuzují. A "úsměvná křeč", po pár serpentinách již jaksi permanentní, slouží zároveň jako úsměv. Jen při tom možná malinko "rozzářím" oči, aby to bylo věrohodné.

Dojíždím na Ochsenalm a nejdřív v duchu a pak i nahlas jásám! Mám ohromnou radost. 20 kilometrů za mnou. Nohy se stále cítí velmi dobře, já také. Jde to přeci skvěle! Pokračuji dál, závěrečná pasáž, 600 výškových metrů do cíle. Na bajku mě většinou odtud již silně bolel zadek. Způsoboval to možná i větší batoh, ve kterém jsem v dubnu vozila více oblečení, dnes jsem to silou narvala jen do malého cyklobatůžku s důvěrou, že nebudu nahoře zmrzlá litovat. Navíc však musím říct, že moje účast na Na kole dětem způsobila další velmi pozitivní efekt, který jsem tu na výčet ještě nepřipsala. A to, že mám zadek osezený tak výtečně, že mě ještě nikdy od návratu domů na mých výletech nebolel!

Ochsenalm-bahn. Vzpomínám, jak se tu v zimě krásně lyžovalo. Hned bych to zas rozjela!!

Závěrečná pasáž je ovšem těžší. Krajina se více otevírá, fouká - většinou protivítr, kopec je ještě o něco prudší a je chladněji. Zjišťuji, že je lepší nezastavovat, aby nohy neměly tendenci vytuhnout a jedu a jedu. Kolem často točím zprava doleva a zpět a zas zpátky a znamínko "nekonečno"..., abych malinko ubrala ze sklonu kopce, do kterého silou posouvám tu červeno-černou kamarádku pod sebou. Pepa by jistě ještě přidal radu: "Udělej si pohodlí".

Poslední foto z Gopro a pak mi došla baterka...

A mobilem... taky to jde :) Dole přehrada.

Nevím čím to, ale čekala jsem, že z toho pomalého silového točení nohama budu umírat, ale jaksi jsem tenhle styl vzala automaticky za svůj, hold bez něj bych se nahoru nedostala, a s úsměvem i úsměvnou křečí jedeme společně dál. Gradují také reakce kolemjedoucích moto-turistů. Řidič autobusu jedoucí s plnou náloží cestujících dolů na mě přerušovaně vesele troubí a mohutně gestikuluje a zubí se jako já. A všichni ostatní na sedačkách za ním ho vesele napodobují. To všechno mě žene dál a já se ve 14:45 hodin ocitám na vrchní stanici sjezdovky ve 2 750ti metrech. Endorfinů mám asi milión triliard a "úsměvná křeč" se mění v "křečovitý úsměv". A ten na mě začíná pomalu zamrzat, protože navzdory velké námaze dojíždím nahoru s husinou. Zdravím se s motorkáři a rychle vyhazuji na zem všechno, co mám v batohu a vymýšlím strategii, jak to na sebe všechno co nejlépe navrstvit. Fotím bohužel už jen do mobilu, neb mi kousíček před cílem došla baterka v Gopro. Foto také posílám jako MMS mamce, aby viděla, jak se má její dcera.


A po nějakém tom rozkoukání a hlavně navrstvení všeho oblečení, co jsem v batůžku našla, vydávám se k lanovce. V provozu je totiž "vajíčko", které stoupá až do výšky 3 108 m. n. m. a já mám Regio Card, která platí až do konce září :) Cestou nahoru v teple kabinky do sebe natlačím housku se sýrem. Po otevření vajíčka vystupuji a okamžitě začínám pomalinku zamrzat. Není tam žádné horko a hlavně ledově fouká. Fotím, vybíhám na takové vyvýšené místečko s dalším výhledem, rychle se kochnu a zase sbíhám dolů. Celá ta ledová procedura s kocháním trvá asi 3 minutky a už zase naskakuji do vajíčka a jedu dolů. Volám mamce, abych se zeptala, jak se má a po dojetí zas zpět dolů zakukluji si obličej, sedám na silničku a mám se k odjezdu.

Výhledy z rychlokochačky..

Na italsko-rakouských hranicích - pohled do Itálie.

Pohled do Rakouska. V zimě klasický výhled před sjezdem dolů... :)

A zase Itálie z té vyběhnuté malé vyhlídky.


Stejně - zdaleka nejlepší počasí z těch mých tří výjezdů bylo hned poprvé 26. dubna, kdy jsme se potkali s Pepou. Tenkrát jsem se tam ještě asi hodinu opalovala a dolů se mi nechtělo. Podruhé jsem tam vyjela za sněžení a dolů sjížděla přimrznutá ke kolu a dnes se vedrem také rozhodně netetelím. Ale to všechno ten ledový vítr.

Při sjezdu mi brzy promrzají ruce. Ponaučení do příště číslo jedna - vzít s sebou lepší rukavice! Serpentiny jsou krátké a prudké a tak kolu nedovoluji víc než 35 km/h. Říkám si, že jsem asi pěkný posránek, ale jinak bych byla vybobkovaná. Při přejezdu přes občasné prasklinky napříč silnicí syčím bolestí, nějak ty rány mé zmrzlé ruce nedávájí, ale drží se a bojují. A já jim ulevuji, jak to jde, jenže silnice je tak prudká, že po krátkém absolutním odbrždění se silnička rozjíždí jak když do ní střelí.

Později u přehrady už je zase všechno jinak. Je mi horko, vzduch je teplejší, tolik nefouká a já shazuji nějaké ty vrstvičky. V místech, kde jsou dlouhé serpentiny nebo jen mírné zatáčky už silničku pouštím a dosahuji tak neuvěřitelně snadno rychlosti přes 70 km/h. Už se nedivím Zbyňkovu úprku z Pradědu v 75kilometrové rychlosti. Tohle kolo umí zrychlit velice rychle a snadno a s radostí! Nicméně vždy, když se vesele a vzrušeně řítím dolů, přiblíží se brzy zatáčka a já musím zpomalit - tedy moje maximum dosáhlo 72,9 km/h. Jistojistě je to můj životní rekord. V tuto chvíli je možná dobré také přiznat, že jsem cestou dolů svými hlasivkami poměrně nahlas projevovala radost :D

Když už jsme u těch čísel (jen teda podotknu, že dolů zpět do Feichtenu jsem dorazila v pořádku a bez úhony a nejvíc nadšená), tady jich pár je, ikdyž spíš tak pro mě, nemyslím si, že vás to bude výrazně zajímat, klidně přeskočit prosím:
K bodu 1 jsem dojela za cca 45 minut, najeto 10 km.
K bodu 2 jsem dojela v čase 1 h 39 min čistého času, 1 h 52 minut včetně kochaček, průměrná rychlost 13 km/h, najeto 21 1/2 km.
K bodu 3 jsem dojela v čase 2 h 31 minut čistého času, 2 h 45 minut včetně kochaček, průměrná rychlost 11,1 km/h, najeto 28,4 km.
Celkově za dnešek pak 3 hod 25 minut čistého času, průměrná rychlost 16,4 km/h, najeto 56 km.

Tramtadadá.
Teď mě čeká večeře s mými novými německými přáteli, se kterými jsem byla včera na bajku. Jsou moc milí - Chriss a Denís (nevím, jak se to píše). Jdeme do pizzérky a prý to dnes oslavíme. Zítra dělám snídaně, neb H. jde také na něčí oslavu čtyřicetin (ne, já 40tiny nemám:)).
Ještěže ten počítač automaticky píše rovně řádky. Psát to ručně, určitě by to bylo křivé jak když pejsek čůrá, neb hlady už celkem šilhám. Sic plna dojmů, něco by se do mě vešlo!

Mějte se všichni fajn a třeba nechte nějaký koment, zabloudíte-li sem a pročtete-li se až na konec. Časem dám dohromady video z videí, co jsem dnes pořídila :)
Konec.

Opět v Kaunertalu, tentokrát na léto

27. června 2014 v 16:52 | Nelča |  Kaunertal
Ahoj všem, zdravím opět z údolíčka pod Kaunertalským ledovcem!

Dorazila jsem sem dnes ráno, ovšem cesta byla zajímací, naštěstí klapala jako na drátkách! Jelikož jsem nemohla vzít jedno kolo bez toho, aby mi nechybělo to druhé, zabalila jsem si sem pro jistotu obě - silničku i bajka - každé do jedné krabice. Ve čtvrtek odpoledne před odjezdem jsem doma hrála tetris, abych kola do krabic poskládala a vlezla se do zavazadel s věcmi. Moje ručně sešívaná krosna držící silou vůle si zas dala!

Brácha, díky Maru, mě hodil na Florenc - zaparkovali jsme kousek od autobusáku a ptal se, jak to poberem. Tak říkám, každý čapneme jeden batoh a jedno kolo a jdeme. Načež Marek povídá: "No, takhle by jel každý normální člověk - jeden batoh a jedno kolo." :D Odnesli jsme věci až na nástupiště 22, bylo lehce před devátou večerní. Proběhla rozlučka a pak má čekačka na autobus do 23 hodin.

Má skromná bagáž..

Překvapivě to uteklo - hovor s mamkou, pár zpráv s Blankou, "rejpalem" Zbyňkem a Pasičem (že za mnou, jupí, dorazí s bandou v červenci), mailů s Martinou, chvilka rozjímání o nesmrtelnosti brouka a bylo to :))
Ačkoliv jsem tam byla první ze všech, a to s nemalým náskokem, přesto jsem stála až na konci fronty k odbavení, když se po půl 11 objevil autobus. "Tak to teda ne, to se tam pak kola nevejdou!", vzbouřilo se to ve mně a nacpala jsem se i s oběma batohy na zádech přímo za záda stewardovi, abych mu řekla, že mám dvě kola, zda je tam nechce dát předem. A už jsem to tam rolovala a seděla v buse mezi prvními :)

Spolusedící v autobuse byl vtipný - sprostý jak dlaždič, to jsem poznala hned, když vedle mě sedl a začal s kýmsi telefonovat. Spánek se v podstatě téměř nekonal, jak jindy mi nedělá moc problém, tentokrát jsem byla nějaká neposkládatelná do tvaru sedačky, ve které jsem se celou noc nacházela. Navíc ve 4 ráno už bylo světlo a hory za oknem, takže jsem nemohla odtrhnout zraky.

Ve čtvrt na osm ráno ocitl se náš autobus v Innsbrucku vedle zimního stadionu a H. už tam na mě čekal. Naložili jsme věci a za neustálého klábosení o ježdění na silničce, počtu pastorků, zubů, tepů, wattů, kilometrů, nastoupaných metrů a proražených galusek jsme se dostali poměrně rychle až do Feichtenu. (H. má totiž také novou silničku, a to zhruba o týden déle než já). Ještě, že mám technickou průpravu od kluků z pelotonu Na kole dětem, jinak bych se v tom silně ztrácela!

Připravili jsme pro sebe snídani, tou dobou začali na snídani chodit i hosté (moc jich tu na léto není, to bude těžká pohoda!:) K snídani se k nám přidal ještě jeden pár v cca mých letech z Německa, jsou H. známí. Zívala jsem na celé kolo a očka se mi klížila, sotva jsem přes ně viděla. Ale začli jsme se pak bavit o dnešních plánech a dopadlo to tak, že ačkoliv jsem prohlašovala, že půjdu asi dát šlofíka, vyrazila jsem s těma dvěma na horské kolo.

Plán byl jet chvíli ve třech a pak že se od nás slečna oddělí, neb moc nejezdí a my s Christopherem, že to pojedem projet někam dál. Nakonec jsme jeli celou dobu ve třech, byla s nima legrace a navíc tempo silně lázeňské (pro slečnu tedy drtivé - je až neuvěřitelné, že když někdo na tom kole nejezdí vůbec, tak je pro něj kliďánkové tempo pravidelného jezdce nezvladatelné, tedy pravidelný jezdec jede a točí klikama i pozpátku, zatímco nejezdec potí krev). Pohodovým tempem jsme tu tak různě prokličkovali údolím a pak z něj lehce vyjeli a zase zajeli zpět a trvalo nám to klidně 4 hodiny bych tipla.

Mají tu hrozně nebojácné, obrovské a krásné krávy, které se pasou po údolí. Jedna nám ležela přímo v cestě v lese, vážně obří, tak jsme ji v prudkém svahu obcházeli a když jsem si hladila její mokrý nos, vůbec ji to nevadilo a ještě si mě mocným fukem očuchala.

Po vyjížďce jsem se rozhodla poskládat i silničku, ať je připravená na zítra a když jsem si šla pro klíč na pedály, našla jsem u dveří jakýsi balíček s dárkem k narozeninám! :) Honza se mainko zbláznil a poslal mi tričko "made in Písek" i s návodem - moc díky! :)

Silnička je připravena, zítra bych moc ráda vyjela na ledovec, ale vůbec nevím, jak to tam vykroutím. Je to kopec prudký jako kravička a tak jsem na sebe zvědavá. Převody mi dojdou, tipuji, tady kousek za vesnicí :D Jen aby bylo počasí, Norové nejsou stopro optimističtí. Tak uvidíme. Taky uvidíme, kolik bude práce :) Ale světlo je až do haleluja, takže klid :) A případně mam super světlo na kolo, které mimochodem od nás z baráku od řeky v Kadani dosvítí až na "Zeleňák"! :D

A teď takový jeden postřeh - po týdenním ježdění jen na silničce jsem si sedla dnes na bajk. Héééj, to je pohoda, přejede to všechno, řídítka to má široký jak vjezd do cementárny, krásně to pruží a skáče. Troufám si tvrdit, že horská a silniční cyklistika jsou naprosto rozdílné sporty. Společné je jen to točení klikama. Jo a taky má bajk bombově lehký převody :)

Cyklotour Josefa Zimovčáka - Na kole dětem 2014

19. června 2014 v 4:36 | Nelča |  Na kole dětem
Dnes bych Vám chtěla vyprávět příběh o tom, jak se vlastně přihodilo, že znám jistého borce Pepu Zimovčáka, jaké to bylo jet cyklotour Na kole dětem 2014 a jakou stopu to všechno ve mně zanechalo.

Josefa Zimovčáka jsem potkala letos 24. dubna v rakouském Kaunertalu. Byla jsem tam na celou zimu pracovat a zrovna ve stejný den, kdy Pepa vyrazil po gletscher strasse ke Kaunertálskému ledovci na vysokém kole, jsem se tam vydala taky já na svém horákovi. Potkali jsme se ve stoupání díky tomu, že jsem se zdržovala focením v okolí přehrady Gepatschstausee a on mě v klidu dojel. Za jízdy jsme si řekli pár slov a hlavně jsme se poté bavili nahoře v cíli v 2 750 m. n. m., kde jsem se seznámila také s Martinou. Slovo dalo slovo, to dalo večerní setkání a to dalo moji účast na letošní cyklotour Na kole dětem.

Foto: Martina Střížová, www.nakoledetem.cz

Stačilo málo a tenhle příběh by se vůbec nepsal... mohla jsem se rozhodnout zůstat v Praze v práci, nejet do Rakouska ale do zvažovaného Norska, vzít práci místo v Kaunertalu pod Gross Glocknerem. Kdy tedy příběh začíná? Asi tehdy vloni v září, když jsem se rozhodla strávit zimu na horách. Může za to dokonce i letošní nebývale teplá zima, která způsobila, že jsem se v Kaunertalu mohla prohánět na kole o dost dříve než je to jiné roky možné. Taky za to může Michal, který byl ochotný se cestou z Prahy do Kaunertalu stavit u nás doma v Kadani a přivézt mi kolo. A může za to moje nadšení pro věc a chuť něco dělat. A v neposlední řadě za to může štěstí...

Cyklotour jsem plánovala objet celou od začátku až do Žatce, tedy do půlky předposlední etapy. Ze Žatce se snadno dojede na kole domů do Kadaně a poslední den tour byl zároveň svatebním dnem mého bratra Marka. Okolnosti několika málo dní před začátkem tour mi ale dovolily nakonec naskočit do pelotonu až od druhé etapy z Hodonína.

Den před odjezdem do Hodonína jsem tak projížděla stránky Na kole dětem, abych se navnadila a hlavně pročetla nějaké instrukce. Zabloudila jsem k fotografiím a v tu chvíli mi došlo, že všichni borci, co jedou celou tour, mají silniční kola. "Nooo, to bude mazec!", říkala jsem si. Dokonce jsem zkusila ještě napsat Martině e-mail, zda by o nějaké zbloudilé silničce pro mě na týden nevěděla. Nicméně jsem se sbalila i se svým horským mazlíkem s pláštemi šíře 2,25 a 5. června jsem se po více než sedmihodinovém přesunu vlakem dokodrcala až do Hodonína. V hlavě jsem měla vyfocenou mapu, jak se dostat z vlakového nádraží k tamějšímu domovu mládeže, kde jsme měli být ubytováni - a opravdu to i na jistotku trefila.

Martina dorazila zhruba o půl hodiny později a zkroušeně mi vyprávěla, co se přihodilo. Pepa se pomlátil na kole a je v nemocnici, není to žádná legrace. Okamžitě mi zatrnulo. A to jsem ještě netušila, že tou dobou už se Pepa dobýval z nemocničního pokoje ven chtíc znovu nasednout na své kolo. Přičemž každý jiný z nás by si své rány lízal ještě minimálně týden poté!

Ten večer jsem se tak lehce seznámila se zbytkem parťáků z pelotonu. Párkrát jsem se docela polekala. Tím, že Pepa nejel, měli - podle vyprávění - chlapi občas tendence závodit. "Já jsem celou dobu jen jel za Orlem!", tvrdil zarytě pan profesor Pavel Pafko, když mu někdo vytýkal rychlé tempo. Trochu jsem přemýšlela, zda je to nějaká silničářská hantýrka, když se jede "za orlem". Později mi však došlo, že pan Orel se tak jmenuje. (Oprava: Orel se mu říká, ve skutečnosti je to Jirka Sušický!).
Tohle mě utvrzovalo v tom, že tempo asi tedy víkendové nebude, všichni vypadali jako vášniví cyklisté mistrně ovládající své dvoukoláky s galuzkami šíře žiletky a mě jímala hrůza, jak to za nimi celé ty dny uvisím. Když jsem se zmínila, že jedu na horském kole, koukali na mě soucitně až vyděšeně. To mi také nepřidávalo. Bylo mi tedy jasné, že se s tím budu muset poprat. Alespoň nějaká výzva, ne? Ty mám přeci ráda!

Byl pátek 6. června a my se po snídani vydali na náměstí v Hodoníně, kde byl start druhé etapy, která slibovala 120 km dlouhý výlet do Zlína po rovninkách s jedním vyšvihnutím do kopce před Vizovicemi. Tedy relativně pohodová etapa. Jaryn - řidič vozu s fotografem a kameramanem - mi na začátku etapy slíbil, že mi sjede někam domů pro silničku. Tak jsem si říkala, že se to možná bude hodit.
Ačkoliv byl Pepa celý pobitý, sešitý a oteklý, dorazil autem s Martinou na náměstí, shodil ze sebe všemožná obinadla a dožadoval se svého kola. Nemožné bylo vymluviti mu tento záměr, Pepa chtěl pozdravit děti ve Strážnici, které na něj na trase čekaly s mávátky.
Mé nenápadné já se mezitím rozhlíželo po hodonínském naměstí a po okolních borcích s "žiletkami" a hledalo oběť, se kterou by se dalo do řeči. Naštěstí mi to jeden z nich usnadnil. "Ahoj kočko, tak jak to jde?", otázal se mě Honza Bicek - dnes už můj kamarád a hrdina, neb zdolal celou cyklotour (a letos nejen cyklotour) - stejně jako i jiní - ale on je o jednu nohu kratší. Načež mi Honza na den také půjčil malého krtka, kterého měl na kolíčku připlého na brzdovém lanku.
Peloton se dal do pohybu v čele s Pepou Zimovčákem. Nevím, zda jsem víc pociťovala obdiv, strach či až zděšení, když své "pobité já" na vysoké kolo vyhoupnul a udával tempo pelotonu. Jelo se tempem příjemným s ještě příjemnější společností Honzy po velmi příjemných rovinách jižní Moravy. Po cca 20ti kilometrech cesty jsme dorazili do Strážnice. V tu chvíli se vě mně událo něco, co jsem nečekala. Míchaly jsem ve mě všechny zážitky posledních dní, týdnů i měsíců i ty z posledních minut. A do toho jsem vnímala náměstíčko, kam jsme se stáčeli. Byly na něm davy mávajících a jásajících dětí i dospělých, všichni vítající především bojovníka Pepu i jeho doprovodný peloton odhodlaný vykonat něco dobrého pro děti, které pomoc potřebují a zaslouží si. Srdce mi zjihlo. Projížděla jsem kolem dětí a s několika z nich si za jízdy plácla. V tu chvíli se mi začaly po tváři kulit slzy jako hrachy, a tak jsem snažíc se schovat své dojetí, začala žmoulat obličej a vysušovat slzy svými dlouhoprstými rukavicemi.

V pelotonu se jelo tak dobře, že jsem měla pocit, že jsem ani nemusela šlapat a přesto se pohybovala vpřed - něco jako driftování :) Tedy jsem Jarynovi řekla, ať silničku nechá silničkou, že to na svém kole zmáknu. V tu chvíli jsem zároveň doufala, že to nebylo unáhlené rozhodnutí - přeci jen po 20ti kilometrech po rovince... Už teď Vám prozradím - ačkoliv já to tou dobou ještě netušila - že to bylo rozhodnutí správné - že se to na horském kole zmáknout dá!

Po zastávce ve Strážnici se vedle mě v pelotonu nachomýtl jiný mladík - Zbyněk Vávra, ze kterého se vyklubal skvělý společník pro celou tour. Je to taková,... no jak to říct slušně... jsou to "ústa proříznutá" - myšleno rozhodně v dobrém. Tedy jsem měla mnohdy pocit, že mě nebolí nohy, ale pusa z neustálého vykládání.

Foto: Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

Třetí etapa začínala ve Zlíně na náměstí. Přesunuli jsme se tam na kolech ze zhruba 10 km vzdálených Otrokovic, kde jsme spali. Trasa nám slibovala 142 km, několik výživných stoupání včetně nejšťavňatějšího z nich - výšvihu na Pustevny. Jeden by řekl, že 142 km + 10 km nám dá v součtu 152 ujetých v tento den. Nicméně pohled na Zbyňův "Sport Tracker" říká 173 km. Možné to je, neboť někdy nám náš doprovod, Policie ČR, měnila trasu za pochodu, a to z různých důvodů. Stav silnice, provoz nebo drobné kufrování :)

Z tohoto dne si pamatuji téměř neutichající hovor v pelotonu - jako vždy.
Přidal se k nám borec Svaťa Božák (www.svatabozak.cz).
Při zastávce ve Vsetíně jsem si šla koupit k našemu "stánku" s různými suvenýry i cyklo-doplňky s logem Na kole dětem ponožky. Aneb jak jsme říkali "ponožky, které pomáhají". Stála jsem si ve frontě, když se přede mnou objevil Honza - také prohrabujíc se v ponožkách. Na noze už se mu stejná pěkně honosila a tak jsem si říkala, že asi nechce prát a kupuje do zásoby. Tedy vtipkuji, zda jde do nich taky. Honza koupil jeden pár ponožek, které pomáhají, otočil se kě mně a zahlásil z vesela: "Všechno nejlepší k narozeninám!". Načež mu odpovídám, že se asi zbláznil a do toho Zbyňa se táže, zda mám narozeniny. Hlásím, že nemám, ale Honza oponuje slovy, že letos je určitě mít budu. Uznávám, tím mě uzemnil. Tedy jsem si přesto koupila ještě jedny, když už jsem to měla v plánu a hned se do jedněch z nich nazula. Jooo, jede to s nimi lépe! :)
Výjezd na Pustevny si Pepa nenechal ujít, nicméně limitován svým zraněním a bolestí naštíplé ruky, zvolil silniční kolo a vysoké kolo propůjčil dalšímu borci velocipedistovi - Ivanu Burkertovi, který to na něm vysupěl až nahoru. Mimochodem, to byl další skvělý parťák v pelotonu! Doporučuji knížku, kterou napsal (Ivan Burkert, Tajný výlet za sv. Jakubem)! A ještě něco, Sváťa vyjel pro Honzu na Pustevny jednou nohou. Zkuste si tak jet chvilku - mě chytá křeč snad do celého těla!
Při výjezdu na cílové náměstí v Novém Jičíně se mi povedlo něco, co do té doby nikdy předtím - přetrhla jsem řetěz. Tedy jsem setrvačností dojela etapu. Tomu říkám načasování. Opravy se chopil Honza, jenže bohužel souhra okolností, jako je mírně pokřivená nýtovačka a nýt, kterému se nechtělo do řetězu, způsobily, že se zanedlouho nad mým kolem sklánělo hned 5 mužů - tomu říkám komfort. Ani jsem se už pak raději nesnažila se do toho mísit a obdivně je pozorovala, jak se s tím na náměstí na pražícím slunci s vervou prali - to vše za rachotu padajících kapek potu na dlažbu pod nimi. Do toho pan profesor Pafko hlásil: "To máte z toho, že jezdíte tak rychle!" :) Nesmírně milý člověk. Jeho hlas je rozpoznatelný mezi tisíci! Přála bych si, aby jednou vedle toho všeho, co dělá, namluvil pohádky pro děti. Já bych je poslouchala s nimi.

Čtvrtá etapa nás vedla zvlněnou krajinou z Nového Jičína do Bruntálu. Nadupali jsme 133 km v nemalých kopcích. Hned od začátku dne jsem jela se Zbynďou a Svaťou - ale spíše naslouchala Svaťovýmu vyprávění o RAAMu (Race Across America - jako jediný Čech tento 4 500 km dlouhý závod zdolal za neuvěřitelných 10 dní!). Časem jsem se však také aktivně zapojila do hovoru a se Svaťou jsme zjistili, že ta ústa taky asi jen tak nezavřeme a zase nás budou pusy bolet spíše než nohy. Dodnes mi vhání lehký úsměv do tváře humorná vzpomínka na zastávku v Potštátě. Nějak se tam na náš příjezd pozapomnělo a naše zastávka tam spíše připomínala cirkusové číslo - Honza neváhajíc se střemhlav vrhal do kašny, zatímco na okrajích kašny prováděly holky gymnastky svá čísla v podobě stojek. Zbytek pelotonu jen přežvikujíc svačinu přihlížel, klábosil a byl pln humoru. Obyvatelé městečka si nás prohlíželi raději jen zpoza zavřených oken.
Tento den udeřila docela slušná vedra, a tak všechny mouchy, které letěly okolo a narazily, měly to potěšení vézt se s námi až do Bruntálu, neb se z našich potem olepených tváří, rukou i nohou už prostě neodlepily. Závěrečných 15 km s námi jela také malá Amálka, která má za sebou rekondiční pobyt hrazený nadačním fondem Pepy Zimovčáka. Jela vážně vážně dobře a udávala tempo až do Bruntálu, kde jsem si s ní šla s chutí plácnout, stejně jako to děláváme vždy se všemi spolujezdci z pelotonu. Zajímalo by mě, čím tam ty děti krmí, chci to taky! :) Brzy z rána se mi v jednom z prvních výšlapů povedlo znovu přervat řetěz - to už ale byli chlapi v pohotovosti, především Petr Vlček, alias Vlčák se spojkou a Svaťa, který to celé za asistence dalších 3 borců, fotografa a kameramana, dal dohromady a já mohla vesele točit pedály dál. Bylo jen potřeba za to chvilku vzít a doskočit peloton.
Večer jsme si s klukama trochu přihli - o veselí se postaral Jan Becher s Kofolou. Honza psal jako vždy vtipnou a vše vypovídající reportáž, Ivoš upravoval přes den ulovené fotografie a Svaťa nám do toho pouštěl své video z RAAMu. Nezapomenu na to, jak Honza sedíc v koutě na své posteli psal reportáž a smál se vlastním vtipům, které vytvářel. Slzy smíchu utíral do vedle něj splývajícího závěsu :D Humorný večer, po kterém následovalo ráno, které se u mě vyznačovalo pocitem žaludku plujícího na vodě. Naštěstí jen max. WW I.

Foto: Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

Foto: Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

Pátá etapa nám slibovala mnou velmi očekávaný výjezd na Praděd. Přiznám barvu, nikdy předtím jsem tam nebyla. Ale lepší pozdě, než nikdy! Podle Zbyňova Sport Trackeru jsme si natočily dalších 107 km. Profil v podstatě rovinatý až na jeden menší hrbek a poté větší hrb v podobě Pradědu. Co si tak vzpomínám, od rána jsme za veselého švitoření frčeli nejdřív hodně z kopce - pamatuji nás jako trojici hned za Pepou na vysokém kole ve složení Svaťa, Zbyněk, já. Sic jsme vesele klábosili, často se mi za Pepou tajil dech, když jsem ho pozorovala ve sjezdech a přejezdech kolejí a na rozbitých silnicích. Na vysokém kole je to nesmírná dřina a také balancování. Zatímco my se bezstarostně vezli na kolech, lehce mačkajíc brzdy ve sjezdu, Pepa makal cestou dolu snad víc, než při výjezdu, neboť šlapáním kolo ve sjezdu brzdil. Pravá ruka stále v bolestech se kola jen tak přidržovala a věřím, že nejen já, jsem držela Pepu očima. On se však se vším pral naprosto profesionálně a s jistotou.
Vzpomínám si teď, že při průjezdu nějakou vesnicí, kde se dlouuuho jelo po kočičích hlavách, tedy silničkáři měli plné ruce práce ukočírovat své stroje, zatímco já si odemkla vidlici a jednoruč se drčíce jsem se kochala okolím a uviděla parádní akrobatické lety jakéhosi letadélka vlevo nad námi. Dělalo různé sprirály a výkruty. Později jsem tento zážitek připomínala klukům, resp. se ptala, zda sitoho všimli a u toho mohutně gestikulovala za jízdy jednou rukou, jak se to letadlou točilo. Načež mi Svaťa povídá: "Nevím, na čem jedeš, ale chci to taky!" :D Normálně, si mysleli, že si to vymýšlím! Ale je to pravda!
Výjezd na Praděd byl krásný, slunečný a nakonec ani ne tak těžký. Pepa si výjezd nenechal ujít, nasedl na svého vysokého fešáka a jel v čele našeho opět propoceného, přesto však usmívajícího pelotonu až na vrchol. Zde oficiálně končila etapa, proběhla klasická zdravice (která se mi ale vážně líbila a těšila jsem se na ní každý den celý den - tolik chlapů mě vždycky olíbalo - no kdo to má?!). Zároveň jsme neustále vytvářeli skupiny i skupinky pro fotografa, abychom se pak jednou mohli kochat, jak jsme se tam měli krásně a usměvavě. Endorfiny z nás jen sršely.
Na Pradědu se s námi loučil Svaťa, který ovšem celý den nezahálel a jel jeden vtip za druhým. S posledním zamáváním a "Ahoj!" se vydal zpět domů, tedy 140 km zpět. Normální, spíše kratší trénink byl tento den pro Svaťu. Veselý a skvělý člověk! Díky za setkání!
Po dostatečném vyvětrání se na vrcholu Pradědu jsme se vydali postupně ku Karlově Studánce pod Pradědem, kde jsme měli toho dne spát. Zjistili jsme, že brzdy nejsou téměř potřeba, jen v jedné zatáčce to bylo tak tak. Zbynďa si to dolů střihnul s max. rychlostí 75 km/h. Já, nemajíc tachometr vím, že jsem z mého "traktoru" nevytáhla navzdory přišlapávání víc než 65 km/h, neb celou dobu za mnou jel Honza a ten nám to pěkně změřil! Pan profesor Pafko to dole komentoval slovy, že bychom měli myslet také na to, abychom sjezd přežili - nebo něco v tom smyslu :) Pravdu má, ale ta touha po větru ve vlasech....

Foto: Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

Foto: Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

Panečku, je půl třetí ráno a já se dostávám k vyprávění o šesté etapě. Spustili jsme se do ní z Červenohorského sedla - to byl jediný chladivý okamžik tohoto dne. Vedra pokračovala. Honzovi se během dne ukázalo na teploměru na řídítkách těsně nad pěkně prohřátým asfaltem neuvěřitelných až 43,1 stupňů Celsia. Za tohoto parna jsme natočili 151 km v mírně kopečkovém terénu. Zjistila jsem, že mám nohy už tak rozjeté za všechny ty dny, že je mi skoro jedno, jak jedeme. Prostě jsem jimi točila a u toho většinou s někým klábosila. Se Zbyňkem jsme objevili kouzlo sprchování se navzájem za jízdy, tedy jsme se kropily vodou z bidonů abychom vždy zjistili, že jsme během několika málo minut zase suší jak kdejaká poušť. Nevím, jak je možné, že má ten kluk takovou trefu, že se mi vždy trefil tím hlavním proudem vody do ucha - tedy po každé sprše jsem na moment ztrácela sluch většinou na levé ucho :) Velmi zábavná byla zastávka ve městě Lankškroun. Tam jsme se do místní kašny vrhali zcela hromadně a rachtali se v ní jak kachny. O další vodní zážitek se postarali hasiči (jen nevzpomenu kde), kteří na nás stříkali při průjezdu hadicí ledovou vodu. Jízda stále prokládána sprchami z bidonu se krátila a kousek před finišem si nás vzali do parády ještě jedni z hasičů, tentokrát v obci Veliny (kde měli výýýborná uzená cigára!). Pro dokreslení tepelně nadprůměrného počasí bych si dovolila citovat část reportáže Honzy Bicka - myslím, že je to naprosto vypovídající: "Vyrazili jsme poté opět do pekelné výhně, asfalt tekl pod našima galuskama, listí na stromech uvadalo před očima, za sekačkami na loukách jezdily hned v závěsu obracečky a za nimy sběráky, které šustící seno ihned ládovaly do seníků." Dobrý, ne? :)
Do našeho cíle dne - Holic, jsme dojeli celí šťastní a za velkého doprovodu mnoha cyklistů, kteří se na nás nalepily - a asi se také nemohli odlepit jako ty mouchy.

Foto: Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

Sedmá etapa nás provedla 154 km dlouhou cestou z Holic do Kostelce nad Černými lesy. Profil napovídal, že nás čekají dva hrbky, jinak rovinaté Polabí. Prvního jsem si nějak nevšimla. Při příjezdu do Poděbrad mi náhle vypadl drát ze zadního kola a z toho se tak stala mírná osmička. Tu mi ale pomohl narovnat pán v cykloprodejně blízko náměstí v Poděbradech. Za doprovodu Honzy a Zbyňka jsem si chvilku počkala a bylo to napraveno. Pán bohužel neměl placatý drát, tedy mi kolo srovnal, aby neházelo do stran, malinko však kopalo nahoru. Toho jsem si ale všimla jen na velmi rovné silnici a dojela takto celou cyklotour.
Od Poděbrad se nad námi naháněly bouřkové mraky, ale nakonec na nás jen chvíli příjemně zprchlo. Málem bych zapomněla připomenout, že se k nám na sedmou a osmou etapu přidala Eva - sympatická cyklistka, se kterou jsem se musela dělit o muže v pelotonu :)
V Kostelci jsme se nenudili. Nejdříve jsme se ubytovali na zámku, prožili dobrodružství ve společných sprchách, došli na výborné pivo do místního pivovaru a v noci okusili to, jak se studenti na internátu (rozuměj na zámku s námi) umí bavit. Více bych to raději nerozmazávala, jen dodám, že pár z nás mělo nedobrovolně přerušovaný spánek.

Osmička je mé oblíbené číslo. Osmá etapa se vinula z jihu kolem Prahy. Omylem, díky tentokrát většímu kufrování, jsme najeli nějaké ty kilometry navíc. Ale upřímně, 15 sem, 15 tam, to už se ztratí. Zase jsme si to hezky prohlídli. Já si toho teda ani nevšimla, neb jsem klábosila s Ivanem. Jen po asi 20ti km cesty mi bylo divné, že jedeme okolo cedule naznačující odpočení zpět na Kostelec n. Černými lesy 5 km :D
Tedy jsme tento den ujeli 165 km do Mělníka. První zastávka měla být až po 60ti km, tedy s tím kufříkem div ne po 80ti. Na zámku jsme posnídali vesměs rohlík s máslem a marmeládou, tedy nám velmi brzy došlo a celí hladoví dojeli jsme do Zbuzan, kde nás pohostili výýýborným guláškem. To je prosím pěkně za jedničku s hvězdičkou! Stoupání do Zbuzan nám zpestřili klucí fotografové a kameramani, kteří na zem nasprayovali vtipná hesla typu "Tady je Orlovo" nebo "Orle leť", neboť pan Orel je ve Zbuzanech starostou.
Tento den mě velmi bolelo celé tělo od smíchu. S Ivanem a Zbyňkem jsme vynalezli hru "Hu!" :D Určitě znáte scénu z filmu Na samotě u lesa - "Hu!" - "Radime vejš." - "Huu!". Ani nevím proč jsme se tomu tak moc smáli, ale vím, že jsem smíchy naprosto férově málem padala z kola za jízdy.
Nových rozměrů nabrala také naše sprchovací zábava. Svaly jsme rozehřáli mohutným cákáním vody na náměstí (tuším v Kladně) a cestou do Mělníka se vše stupňovalo. Ke sprchování se přidali také Honza s Ivanem. Jelikož Zbynďovi brzy došla čistá voda, nejdříve se toho bál, ale později se toho už vůbec, ale vůbec nebál, a naprosto s klidem a veselým výrazem ve tváři mě vysprchoval naším oblíbeným modrým ionťákem. Nohy se mi v ohybech brzy k sobě lepily, jak jsem šlapala a krčila je. Nevadí! Trvalo to jen možná pár minut, než se objevil (a já to povim - od Ivana) poslední bidon s čistou vodou, kterou mě opět umyli. Tedy do Mělníka jsem dojela hezky vypraná.
Zde proběhla smutná věc - Zbyněk se zde loučil, neboť jel také na svatbu, ale na Slovensko. Bylo nám potěšením!
Následoval přesun autem do Mšených Lázní, kde jsme se měli naprosto krásně a bylo o nás pečováno do posledního puntíku!

Foto: Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

Foto: Ivo Dvořák, www.nakoledetem.cz

Devátá etapa byla mou závěrečnou etapou. Všechny ostatní vedla až do Plzně, pro mě ale měla končit již v Žatci, kde jsem se odpojovala a s neskromným batohem odjížděla domů do Kadaně za neskromného protivětru. Ale to předbíhám...
Ráno proběhla královská snídaně, po které nám rozhodně nemohlo jen tak vyhládnout. Navíc před odjezdem hrála kapela a zpívala mladá slečna z tak krásným hlasem, že se nám ani nechtělo odjet. Ale odjeli jsme (až na Honzu, který trval na tom, že doposlechne písničku a pak to musel dohánět, cestou stihl zabloudit a ještě opravovat děravou galusku). Zmocňovalo se mě úzko z toho, že někdy po poledni tohle naše společné putování pro mě končí. Sem tam jsem si tajně utírala slzy a přála si, aby do toho Pepa tak nedupal. Ale jako na potvoru, ten den mu to vážně jelo a mi uháněli směr Louny a poté Žatec nesmírnou vesmírnou rychlostí.
V Žatci jsem se rozloučila s kým jsem mohla (doufám, že jsem nikoho nevynechala!) a jen velmi těžko udržovala slzy uvnitř. Program zde skončil, peloton se rozjel, já s ním, ovšem již s batohem a po pár zatáčkách jsem se, jak říká Martina, "zaživa" odstříhla od pelotonu, zamávala a najednou jsem jela sama. Auta na mě nebrala zřetel a já se vydala na cestu domů. V okamžiku, kdy jsem za sebou naposledy v ten den uviděla otáčejícího se Honzu, mi vyhrkly slzy a půl cesty ze Žatce jsem viděla mlhavě. A co se i nestalo, odskočila jsem si do křoví a majíc kraťasy s laclem, musela jsem se v podstatě celá svléknout. Odhodila jsem však tričko do mraveniště - to byla další politováníhodná událost. Vítr mi foukal proti tak mocně, jako by říkal: "Kam se ženeš, ještě není konec, koukej se vrátit do pelotonu". Cesta pomalu ubíhala, těžký batoh způsobil, že jsem se na sedle vrtěla a nemohla posedět. Avšak při každém nápadu na chvilinku zastavit a odpočinout se ve mě cosi vzepřelo a říkalo to: "Ne, žádné zastavování, žádné úlevy! Pepa to taky všechno odmakal navzdory bolesti!". Tedy jsem nepolevila, mnohdy ještě přehodila na těžší převod a dojela to pro něj a pro nás všechny až domů, kde mě mohutně uvítal náš hafan Foxík. A já opět ronila slzy, protože jsem měla pocit, že to všechno končí. Jenže pak mi to došlo. Tím to všechno teprve začalo! A jak psal Zbyněk Vávra - "Jen blázen by nejel zas!" - pod to se klidně podepíšu.

Honza Bicek říká, že lidská duše je nastavena takovým zvláštním způsobem - pokud s někým sdílíme něco fyzicky nebo jinak náročného, jakoby se vytváří velmi silné přátesltví a pouto. A je to tak. Kdybychom spolu proseděli týden v hospodě, jen těžko bychom po příjezdu měli pocit, jako by zrovna dítěti vzali hračku. Nebo jako když se dítě vrací domů z letního tábora. Znáte ten pocit? Náš kolektiv se však nepotil jen tak pro nic za nic, naopak tím přispěl k úžasné myšlence projektu Na kole dětem..

Když se mě doma i jinde ptají, jaké to bylo, povídám a vykládám o všech a o všem. Jenže nějak mám pocit, že stejně nedokážu popsat to, co se s námi během těch několika dní událo. Zcela se chápeme jen my mezi sebou. Včera jsem díky tomu mlela půl hodiny po telefonu s Martinou a den před tím s Honzou... Prostě to celé ve mně nechalo stopu, kterou žádný vítr už nezafouká.

Pelotonem poletuje jakási energie a síla, která všechny žene dál, vytváří skvělou atmosféru a radost a přitom s přirozeností a jednoduchostí všechny prostupuje. Jeden by musel být pěkný tvrdolín, aby tady nezměknul!

Tímto bych chtěla poděkovat všem, úplně všem, kdo byli součástí. Všem Vám, kdo mi pomohli se první i poslední den rozplakat a v mezičase mi vháněli úsměv do tváře, občas mě dokonce tím smíchem trýznili :) Všem, kdo jsme přispěli k tomu, že se vrátí radost mnoha dětem do života.

Především bych ale chtěla vyzdvihnout trpělivost, sílu, vytrvalost, odhodlanost, nadšení, ale i tvrdohlavost Josefa Zimovčáka, bez kterého by to celé nešlo. Neboť zatímco po příjezdu do každého města, obce či dědiny se Pepa zdraví se starosty či volenými zástupci, my ostatní odhazujeme kola a vrháme se na připravené pohoštění, které pro nás je připraveno. Díky!

Aneb jak říká Pepa Zimovčák: "To nevymyslíš.".


Více o tom, jak jsem se poprvé a podruhé setkala s Pepou Zimovčákem v Kaunertalu:
1. setkání zde a 2.setkání zde.

PS: A být jedinou babou v pelotonu je VÉÉÉLKÁ PECKA! DÍKY, CHLAPI!
PSS: Včera jsem si pořídila svou první silničku! Je báječná, úplně frčí, už se těším, jak ji s Vámi rozjedu!