Srpen 2014

Schweikert - konečně!

30. srpna 2014 v 22:05 | Nelča |  Kaunertal
Schweikert je vážně pěkný kopec, který na mě shlížel a shlíží dolů do Feichtenu celou dobu, co jsem v Kaunertalu. Tyčí se do výšky 2 881 m. n. m. přímo nad barákem a už v zimě jsem si přála na něj vylézt. Stejně jako na Feichtener Karlspitze, který jsme nakonec vydupaly s Jíťou. Včera, v pátek 29. srpna přišel ten pravý den.

Vyrážím, když na kostele jednou cinkne na znamení čtvrt na jednu odpoledne. Takový mezistupeň na cestě je už známá chata Verpeilhütte (2 025 m. n. m.), kam dorážím po hodince a asi dvaceti minutách. Ani se nezastavuji, zdravím lidi, kteří sedí venku u chaty a čekají na dobrý dlabanec, anebo už si dávají do nosu. Narváno jako na Václaváku.
Teď to začne, říkám si. Schweikert není žádný mírný kopeček, a tak mě brzy nutí zpomalit tempo. Nejdřív stoupám podél suťoviska z jedné strany a lesíka z druhé strany. Ten brzy končí a začíná jen čistě skála a kamení. Nechávám tady hůlky, které by mi cestou dál spíš jen překážely, nebo spíš bych je někde nechtíc zalomila.
Cesta se dere nekompromisně vzhůru, a tak poměrně rychle nabírám metry plazíc se mnohdy po čtyřech. A co chvíli se kochám, jak postupně nabírám výšku a otevírají se mi výhledy na okolí, jak je ještě neznám.
V průběhu výstupu ještě potkávám dvě skupinky jiných horalů, ti už jsou však na sestupu. Počasí je skvělé, není žádné vedro, ale přesto jdu celou dobu v tričku. Na chvilinku sprchne, a tak si moc přeji, aby bylo nahoře a na nejhorší část sestupu pěkně. A mé prosby jsou vyslyšeny! Po dalších dvou hodinách od Verpeilhütte, se s jedním kufrem, kdy jsem ztratila značku a udělala si to zbytečně složitější, dostávám na vrchol. Jásám a dokonce svítí sluníčko! A výhledy jsou... jsou! Padá mi čelist. Zase!
Je půl čtvrté a zdržuji se nahoře na hoře téměř hodinu. Nejde mi to odejít. Dívám se na Feichten o 1 600 metrů níže pode mnou i na okolní vrcholky. Malé ledovce u okolních třítisícovek i ledovec Kaunertal v dálce. Co dodat!


I takhle chvilku vypadá cesta - paráda!!
Sestup je poměrně rychlý a prudký. Často jsem nucena používat styl "prdkojistič". Co to znamená, to si každý dokreslí v hlavě sám. Níže od Verpelihütte dolů se občas nechávám pozdržet zobáním borůvek, brusinek, lesních jahod i malin. Krásný den! Silně doporučuji! :)

Projekt č. 1: Rakousko-švýcarsko-italský švih

30. srpna 2014 v 21:44 | Honza |  Kaunertal
Než docela skončí léto, které se zde projevuje permanentním deštěm, máme v plánu tři větší cyklistické projekty. A protože ve čvrtek přestali na jeden den zalévat, rozhodli jsme se zrealizovat první. Ambiciózní plán představoval okruh všemi třemi zeměmi, které v okolí leží, tedy Rakouskem, Švýcarskem a Itálií, dlouhý 130 kilometrů s 2100 nastoupanými metry.. Za svítání (tedy lehce po něm) jsme již skládali kola v ojíněném křoví švýcarské vesničky Martina. Nebe bez mráčku, teplota atakuje nulu, krásný letní den. Na zahřátí jsme absolvovali mírné stoupání o délce 45 kilometrů, pořád proti proudu řeky Inn, až do města Zernez v kantonu Graubünden. Občas se silnice zvedla, takže to celkem hodilo 700 výškových metrů.
V Zernezu jsme posvačili housku se sýrem a jablko, ideální základ pro stoupání na Offenpass (v místní hatmatilce Fuornpass- mluví zde retorománštinou) do výše 2149 mnm. Nutno podotknouti, že z této strany je Offenpass velmi přátelský, a to i pro jednonožce. Vlastně jsou to dva kopce, první k salaši Ova Spin, kolem hlubokého kaňonu říčky Spöl, na jehož dno člověk skoro nedohlédne.
Následuje krátký sjezd, kolem se mihne hraniční přechod s Itálií a je tu vlastní Offenpass. Projíždí se Švýcarským národním parkem a zážitek je to intenzivní, nádherné výhledy, žádná civilizace, ryzí hory. Člověk jede celou dobu s úžasem otevřenými ústy a zavře je jen proto, aby spolknul nahromaděný hmyz.




Poslední kilometr je prudší a zde vyvstane pot nejen na čele, ale i jinde. Vyjedete do sedla, z Zernez dalších 800 výškových metrů, pomalu si přivyknete na tu krásu okolo a otevře se vám takový výhled, že málem spadnete do škarpy, která má dno o 50 metrů níž. Pohled přes údolí Val Venosta na ledovou čepici Ortleru, tyčícího se do výše 3905 mnm, nám vyrazil skoro dech, kterého se mě už skoro nedostávalo.

Úsměv pro vrcholové foto!
Tak jsme seděli v trávě a hleděli. Po hledění následoval sjezd do údolí, klesání o skoro 1200 metrů, až do Laudes, do známé pekárny a protilehlé kavárny. Pěkně jsme si libovali, jak se nám výlet povedl, už jen vystoupat o 600 metrů výš na Reschenpass a sjet dolů k autu. Se sebevědomím hlavního lva v tlupě nasedám na kolo a neomylně nás navádím na cyklostezku do sedla. První třetina se vine okolo potůčku, stoupání pohodové, dorážíme do Malles Venosta. Následuje chvilka bloudění, posléze cyklostezku opět nacházíme a já (jel jsem již stejnou cestou dolů) ležérně prorokuji podobný průběh jako doposud. Jen co zavřu hubu, vidím před sebou šedý asfalt a hlavu musím zaklonit do zarachocení krčních obratlů, abych pohlédl nad silnici. Od té chvilky mi není do řeči, i Nelča musí občas ze sedla. Dole zřejmě zapomněli napsat, že stezka je určena pouze pro sjezd. Když sklon kopce překročí sjízdnost, seskakuji z kola, neboť mi srdce hrozí vyběhnout z hrudi a skočit do potoka, a opět nacházím ztracenou řeč. Publikovat ji zde však nemůžeme, ohrozila by seriózní vyznění celého blogu a dobrou pověst jeho autorky. Italové zjevně šetřili asfaltem a zhotovili cyklostezku co nejkratší, tedy kolmo k vrstevnicím v celém jejím průběhu. To, že hrad, okolo kterého vede, stojí na skále, nebrali v potaz. Zde se již musím potupně plazit okolo dřevěného zábradlí, skáču jak raněná ropucha a kolo vleču za sebou. Nelča samozřejmě jede, ale je ve tváři červenější než obvykle (celý den svítí slunce a krémem se nemaže). Ve stejném duchu ten očistec pokračuje až nahoru k jezeru Reschensee, kam se náš dvoučlenný peloton dostává značně zdecimován, neboť jeho celá polovina je na pokraji sil.

Zbytek cesty tedy Nelča statečně tahá špic a já se potupně vozím se sebevědomím bývalého vůdce lví tlupy, na jehož místo nastoupil nový. Dorážíme do Nauders, posledních pár metrů nastoupáme k Norberthöhe a poté sjíždíme dolů k Innu a nacházíme auto. Byla to pěkná projížďka, taková pohodová.

Odpolední vyjížďka na Wiesenhof

23. srpna 2014 v 19:23 | Nelča |  Kaunertal
Jak už jsem psala v předchozím příspěvku, dnes převážně pršelo, ale odpoledne se vyčasilo a já tedy vyrazila do kopců. Tentokrát se svým horákem, aby mi na něm náhodou nezačli pavouci spřádat pavučinky a hlavně protože už se mi po něm taky stýskalo :) Byla to akce tak na něco málo přes dvě hodinky i s kochačkami. Nejdřív jsem si sjela kousek dolů do Platz (1250 m. n. m.) a pak nahoru přes Nufels až na Wiesenhof a kousek nad něj do cca 1700 metrů. Dokonce mi sem-tam i svítilo sluníčko a zvládla jsem si za jízdy nahoru utrhnout pár výborných malin. Pak jsem si chvíli poseděla na lavičce, která na pěkném místě s výhledem nemohla chybět a zase se měla k parádnímu sjezdu. Dole mi pěkně zavoněly brzdy, i když jsem jim cestou dolu dala vychládací pauzu. No a pak přes Kaltenbrunn zpět, paráda!

Dnešní vrcholové fotky... Kaunertal

Ve spodní části obrázku vpravo je vidět věž kostela - Kaltenbrunn.


A poskládané panorama. Ten velký kopec předemnou je Mittagskopf, na kterém jsme byli s Táňou a klukama předevčírem.

A to je dnes vše :)

Hřebenovka Mittagskopf - Roter Schrofen

23. srpna 2014 v 13:39 | Nelča |  Kaunertal
Ve středu a ve čtvrtek jsme mohli v Kaunertalu uvítat další návštěvu, a to Táňu, Standu a Kubu. Všichni borcí vybavení pohorkami. Teda, vlastně Kuba salomonkami, aby se mu lépe běhalo :)
Protože jsem ve středu pracovala u Reggi (ano, je to tak, pracovala!), přidala jsem se k nim na výlet ve čtvrtek. Naplánovali jsme si takový okruh odtud do Vergötschenu (1270 m. n. m.), pak nahoru po šotolinové cestě a výše suťoviskem na Mittagskopf (2 616), po hřebeni přejít na o něco vyšší vrcholek Roter Schrofen (2702) a odtud ještě kousek po hřebeni do sedla a dolů přes Ögghöfe (1444) zpět do Feichtenu (1287).

Vyrážíme asi v půl jedenácté, počasí vypadá slibně. Přes noc nahoře na vrcholcích nasněžil lehký poprašek čerstvého sněhu, a tak mu jdeme vstříc. Hned zpočátku si skupina přeje jít po hezké cestě, nikoliv podél silnice. Tedy nás na cestu navádím zkratkou přes louku na hulváta. Táňa brzy hlásí, že už se mnou nikam nejde :D Tráva je vysoká a mokrá, a tak hned takřka u baráku máme mokré kalhoty. No co, potřebovaly trochu vyprat :)
Z Vergötschenu stoupáme velmi svižným tempem, ani se moc nebavíme. V rychlosti občas vidím mihnout se kolem nás červené lesní jahody, ale skupinka si to žene neúprosně vzhůru, a tak držím krok :) U chaty Langetsbergalpe (1 930) dáváme malinkou pauzu a zas pokračujeme dál. Konečně se dostáváme nad lesy, procházíme kolem lavinové hráze a blížíme se k lavinovým zábranám. Jak jsou zespodu malinké, tak tady jsou to teda pořádné žebřiny. Konečně uhybáme ze široké cesty na ouzkou kamenitou pěšinku, která nás mezi zábranami proplétá.

Lavinová hráz pod námi. Před námi vévodí vrchol Schweikert (2 879), napravo od něj v údolí je Verpeilhütte a vlevo od něj Gsallalm.




Začínají se také otevírat výhledy na druhou stranu kopce do Inntalu a okolních kopců. Nádhera! Začínáme silně pookřávat, brebentit a kochat se. Táňa silně hlasuje dát si něco malého k snědku. Nejdřív zkouším taktiku, že už jsme skoro nahoře, jenže ona vypadá, že je to vlastně rozkaz, ne dotaz. Má zřejmě vážně hlad! :) Tedy posedíme a posvačíme a když se pak rozejdeme, jsme za pět minut nahoře na Mittagskopfu. Jsou dvě hodiny odpolední. Je to legrační - vršek kopce je porostlý trávou a vrchol je označen tak, že tam někdo navozil pár koleček kamení a zapíchl na vršek malý dřevěný křížek. Fouká tu a vůbec je tady nahoře vážně zima, a tak nastavuji samospoušť na rychlé vrcholové foto a razíme dál.

Mittagskopf (Polední hlava) 2 616 m. n. m.

Po hřebeni přecházíme na Roter Schrofen. Tahle cesta se mi moc zamlouvá - člověk musí koukat, kam šlape, je to zábava. Navíc je to parádní podívaná. Kolem nás se různě povalují mraky, což tomu dodává na dramatičnosti.

Když dorážíme na Roter Schrofen, jsme skoro téměř v mraku.

Roter Schrofen (2 704 m. n. m.) - fotka vypadá jako z dobývání severního pólu :)

Zapisujeme se do vrcholové knížky a uvelebíme se v takovém žlábku pod vrcholkem mezi kameny, abychom si dali oběd. Je půl třetí a už je na něj víc než příhodná doba. Táňa, velmi sofistikovaná žena, vytahuje vařená vajíčka, chléb a nakrájenou zeleninu. Podávám jí placatý kámen a ona vyrábí stůl, kam tu hostinu rozkládá. Chybí tomu jen sváteční vyšívaný ubrus nebo aspoň ubrousek!

Sestup dolů je nejdříve nejistý, jdeme tak nějak mimo cestu, ale je to stejně fuk. V suťovisku je to prča, takové pseudo lezení. Standa si to moc neužívá, trápí ho levé koleno, které se snažil už cestou nahoru tejpovat. Kuba začíná volit taktiku seběh a znovu nahoru a tak dokola. Nakonec si dnešní výlet ještě prodlužuje přes Hahntennhütte.

Rychlá hra: Najdi Táňu! :)

S Táňou žvaníme celou cestu dolů. Standa se rozpovídá a pookřává až zhruba v 15tistech metrech, kde se dostáváme znovu na šotolinovou širokou cestu, kolem které rostou úplné malinové plantáže. Jojo, každý Čech je tady v úplné pasti. Nejde kolem nich jen projít. Ale když jsem H. už někdy dřív nadšeně o malinách povídala, jak jsou super, řekl, že jsou ale malé a doma na zahradě mají větší. Možná proto jich tu roste tolik a nikdo je moc nesbírá. My Češi jsme asi nenažraný národ a sblajzneme cokoliv. Je to vážně dobrota! Směju se, když se podívám po těch dvou vedle sebe, všichni jsme zalezlí v maliní a paseme se jako smyslů zbavení :)

Zpět do Feichtenu se vracíme doslova přejedení a přesvědčení, že maliny už nechceme vidět. Ideální stav. Táňa nám chystá královskou véču a já peču rybízový koláč.

A tady ještě krásný pohled na ledovec Kaunertal, pod ním přehrada Gepatsch Stausee :)

To bych viděla jako pěknou tečku za tímto povídáním.

Včera, v pátek jsem se jela projet na silničce do Zams, Honza mi dělal doprovod autem. Bylo potřeba pořídit nové kufry a nakonec i pedály. Mam je! :) A už mi to zase jezdí dobře, zdá se, že únavu jsem nějak překonala. Jupí! Teď je sobota, od rána prší, ale teď to vypadá přestalo, mažu se provětrat někam na kopec.

Ahoj příště!

Další výšvih na ledovec Kaunertal

20. srpna 2014 v 17:42 | Nelča |  Kaunertal
Neděle 17. srpna slibovala krásné azuro počasí. Sice ráno byla lehce jinovatka a teplota kolem nuly, nebe bylo vymetené do posledního smítka mráčku a po deštivých dnech bil do očí kontrast čerstvě zelených hor a blankytného nebe a místy dokonce bílých nově zasněžených vrcholků. Vyjeli jsme si tedy s Honzou a s Holgerem (dále jen H.) k ledovci po Kaunertaler Gletscherstraße.
Vyrážíme někdy po desáté hodině dopolední, ale přesto je stále fakt kosa, ve stínu nám div nejde pára od pusy. Neustále ovšem komentujeme krásu kolem a nemůžeme se vynadívat. Nohy nám šlapou pěkně a tak ukrajujeme výškové metry poměrně úspěšně. Po třičtvrtě hodince už se rozhlížíme z hráze přehrady Gepatsch Stausee po okolí a fotíme. A teď mi dochází - neb H. fotil jako smyslů zbavený, uděláme tady z toho trochu fotopříběh :)

Tedy začátek - Feichten..

Vydýchavací pauzička cestou k přehradě.

Semi-vrcholové foto na přehradě Gepatsch Stausee, 1 770 m. n. m., tedy 500 metrů nastoupáno, jsme ve třetině! Nejdřív pokus o normální výraz...

... a potom H. zahlásil "A teď naštvaně" - musíte uznat, že Honza to prostě nedává, jen tak se naštvat. Ovšem my zarputilí to dáme z fleku.

Pokračujeme dál okolo přehrady, kde je to většinou ve stínu a trošku klepeme kosu.
Nad přehradou - šéf a pokojská vyhlížejíc čeledína :D

Dostáváme se ke krátkým serpentinkám - náš oblíbený úsek jak nahoru, tak dolů :) Tady už je pohled na ně shora od poslední kehre.

Poslední kehre je prý pojmenovaná podle toho, kdo vymýšlel tu motanici asfaltu tady na cestě k ledovci.

Je to poslední kehre před Ochsenalm-bahn, dolní stanicí lanovky, 2 150 m. n. m. A tady už se k Ochsenalm blížíme.

Ukrajujeme posledních 600 metrů a kocháme se co to dá!

Zde si můžete povšimnout ledovcového jazyka za mnou :)

A pohled od téměř vrcholu! Pod námi kus dnešní cesty..


Jedna zatáčka a jsme tam!

Vrcholové foto teprve dodám, neb ho má u sebe H. Vrchol jsme dobyli po cca 2 h 25 minutách. Dáváme si něco do nosu, sluníme se. A já zasněně hledím na nově zasněžené bílé pláně. Chtěla bych to tam rozjet na lyžích!
Sjezd je parádní a rychlý a brzy zase dojíždíme zpět do Feichtenu. Paráda! Nemohu smlčet jednu nepříjemnost, a to že se mi celý den, a vlastně už minulou vyjížďku, nejelo nijak skvěle. Trošku jako by mě opustila síla, tak snad se to brzy zas zlepčí!
Výlet byl parádní - super společnost, počasí, výkony, vrcholová odměna, sjezd, pocit. Oujé! Tak zas příště!

St. Anton a Pitztal

17. srpna 2014 v 19:32 | Nelča |  Kaunertal
Protože ve čtvrtek odjížděla Jíta a my ji s Honzou vezli na nádraží do Landecku, rozhodli jsme se rovnou vzít s sebou silničky a trochu se projet. Cesta do Landecku byla malinko vyostřená, nepočítali jsme s kolonami čekajícími na to, až zahřmí a tak nebýt pětiminutového zpoždění rakouského rychlíku, Jíťa by asi jela do Innsbrucku o hodinu později. Ale zmákli jsme to! Tedy Jíťa odmávána, vracím se k autu, kde už Honza dává dohromady kola a dohušťuje. Při dohušťování mého kola se Honzovi daří urvat ventilek :D Asi moc snídal :D Vyměňujeme duši a už si to frčíme směr St. Anton am Arlberg. Tempo máme, jak zhodnotil trenér Honza, tréninkové. Jedeme v podstatě stále nahoru údolím, ale nijak prudce se to nezvedá, a tak nám to celkem frčí. Po necelých třiceti kilometrech a cca 550ti nastoupaných metrech s durchschnittem 22 km/h jsme v St. Antonu a Honza hlasuje pro kavárnu. Vrcholové foto se tedy odehrává u kávy/horké čokolády a štrůdlu s vanilkovou polevou. To by šlo, ne?
Dolů valíme také tempíčkem rozhodně ne výletním, malou chviličku se i vezeme za traktorem, pak máknem, střídáme se vpředu a cobydub (nebo cobydup??:) jsme zase dole v Landecku u auta. Trénink hodnotíme jako velmi úspěšný a spokojeně se vracíme do Kaunertalu.

V pátek neustále střídavě prší. Tenhle způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným - to si myslím, že sedí. Je jen málo dní, které lze považovat za letní. Vlastně mi přijde, že největší léto bylo letos v době, kdy se jelo Na kole dětem.
Nicméně se nenecháváme zastrašit a vyrážíme opět na kola. Autem dovezeme se tentokráte do Wenns v údolí Pitztal, kde ho necháváme u Intersportu a vyndaváme naše nabušené stroje. Ventilky tentokrát netrháme a vyrážíme nejdřív lehce dolů a pak už jen a jen nahoru až tam, kde končí silnice v údolí. Pod ledovcem. Cestou máme i sluníčko i zataženo, je chladno a mraky se kolem nás nahání, jako by nad nimi někdo mrskal bičem. Po třiceti kilometrech poměrně mírného stoupání dorážíme tedy ke konci silnice do Mittelberg, nastoupáno máme cca 880 metrů. Vylézá sluníčko a tak po vyfocení vrcholové fotky, vegetíme na lavičce a jsme ohromeni krásami kolem nás, neb po dešti se objevuje modrá obloha a vše jen září. Do toho vychutnáváme linecký rohlíček, který mi Jíťa zanechala i se vzkazem - DÍKY! - a dolů se nám, nebo teda spíš mluvím za sebe, moc nechce. Jenže mraky se opět posouvají a začínají se mračit, asi už nás vyhánějí z údolí.
Máme se tedy ke sjezdu, volím větrovku, která kolem mě šustí jako padák. Brzy už vlastně nešustí, neboť prší tak vehementně že se rozhodla došustit a jen zmokle splývat podél zmoklého polozmrzlého já. Honza tahne vpředu celou cestu dolů, za což jsem ten den dost vděčná, neb nejsem zrovna při síle. Výlet hodnotíme jako výživný po všech stránkách a autem šineme si to zpět a zatápíme v peci. Spát jdu se slepicema hned po večeři.




Vrcholová

Druhý letní výlet na Verpeilhütte

14. srpna 2014 v 16:08 | Nelča |  Kaunertal
V pondělí v Kaunertalu pršelo, v úterý dopoledne taky, ale nechtěly jsme s Jíťou opět prosedět den na baráku, tedy jsme se někdy před polednem vydaly na oblíbenou Verpeilhütte s vidinou, že když zmokneme, můžeme se tam zahřát u kamen a dáme si teplou polívku. Tedy vidina příjemná :)
Přšet přestává však již během cesty nahoru, kterou volíme celou po úzké lesní pěšině a už cestou nahoru si vyhlížíme houby na sbírání. Jak jinak, než že stále klábosíme a užíváme si den. Na Verpeilhütte si dáváme polívku, svařák i desert a prosedíme tam celou hodinu. Dokonce je teplo, a tak sedíme venku. A taky zase prohazuji pár slov s Helen, kterou znám ze Silvestra. Mají prý hodně práce i v deštivém počasí.
Cestou dolů nasbíráme spoustu klouzků i dva větší hřiby, které padnou toho dne k večeři. Paráda!




Přicházíme k Verpeilhütte (2 025 m. n. m.)

Vrcholová - Jíťa přimrkla oči na focení, a tak jsme je tentokrát otevřely jí :)

Náš úlovek po pěti minutách sbírání hub kousek od chaty. Abyste to totiž pochopili - nikdo tu klouzky nesbírá. H. dokonce tvrdí, že je to houba jedovatá :) Tedy nehledáme, jen je sbíráme a vybíráme si ty nejhezčí!

Kaunertal cestou dolů...

Středa nám doslova propršela, ale opravdu dost, tedy jsme nikam s Jíťou nevyrazily. Tedy jo - do obchodu a k vodopádu - byl mohutnější, než si kdy dřív pamatuju a čistá voda se proměnila ve vodu hnědou.
Teď zrovna (čtvrtek) je Jíťa na cestě domů. A vtipné je, že jede s Pájou z Innsbrucku - náhoda? Svět je malý :)

Tak ahoj příště!

Faichtener Karlspitze

13. srpna 2014 v 20:50 | Nelča |  Kaunertal
Neděle 10. srpna byl den jako zrozený pro výšlap na pěkný kopec tyčící se do výšky 2 918 m. n. m. tady nad Feichtenem. Tenhle pěkný kopec se jmenuje, jak název napovídá, Feichtener Karlspitze.
Ráno s Jíťou ještě trochu pošolícháme nějakou tu práci a vyrážíme asi v půl jedenácté na cestu. Jdeme chviličku údolím podél potoka směrem k ledovci a pak uhybáme nahoru doprava po úzké lesní pěšince, která se klikatí vzhůru stylem "cik-cak". Tempo máme poklidné, abychom u toho zvládly klábosit. Do toho si občas povzdychneme, když vidíme ty krásné klouzky podél cesty a nemá smysl je sbírat cestou nahoru. Dostáváme se nad lesy a nacházíme spousty borůvčí. Nelze odolat, i když přiznávám, že Jíťu trošku popoháním, že si borůvky můžeme užívat cestou dolů. Jenže je vážně těžké jim odolat. K chatě Hahntennehütte (2 120 m. n. m.) se dostáváme po dvou a půl hodinách, dáváme malou sváču a díváme se nahoru ke kříži, kam budou za chvilku směřovat naše kroky. Vypadá vcelku blízko, ale není to tak úplně pravda.
Vydáváme se dál na cestu, která je již kamenitá, občas prokládáme lehce lezeckými pasážemi. A abychom se náhodou moc nenudily, omylem na chvilku cestu ztrácím, takže se pak k ní musíme trochu probojovávat pohyblivým suťoviskem zpět.
Když o další dvě a půl hodiny docházíme k vrcholu, mám chuť hlasitě projevovat radost. Okolní výhledy jsou totiž doslova dechberoucí!
Dáváme sváču, pořizujeme vrcholové fotky, zapisujeme se do vrcholové knížky a nepřetržitě se kocháme okolními vrcholky, vodopádem pod námi, údolími či ledovcem Kaunertaler Gletscher, který máme jako na dlani! A ještě něčím - hned vedle nás se tyčí špičatá hora, která se údajně jmenuje Altermann (povídal H.).
Cesta dolů do Feichtenu nám zabere 4 hodiny. Jíťa si cestu dolů, především hned pod vrcholem, moc neužívá a občas si i zasténá, když ji bolí kolena. Abychom se nenudily, znovu ztrácím (tentokrát na delší chvíli) cestu. Sbíráme borůvky, houby, níže jahody a maliny.
Ptám se tu zrovna Jíti, zda je něco, co by tu ráda zvěčnila...:
1) Můj přeřek "Koukej, kam koukáš", který jsem řekla na vrcholu, když mě fotila. Měla jsem na mysli "Koukej, kam šlapeš, neb neustále couvala a couvala a za ní byl sráz.
2) Přeje si také zvěčnit, že jsem ji zakazovala borůvky a dovolila je až cestou dolů.
3) A třetí, když mi Jíťa připomněla na oko slepce, ale prý to sem nemusím zrovna psát. Jenže ona měla sluneční brýle a zrovna tak lehce zakvrdlala hůlkami před sebou, že mi ho prostě na vteřinku připomněla :)


Stoupáme od Hahntennehütte



Nelča se neumí dívat otevřenýma očima do foťáku, tak jsme jí je trochu pootevřely :)




Společná vrcholová

A na závěr pohled, který mi vzal slova z úst :)


Tak to je vše, přátelé :))

Passo dello Stelvio

8. srpna 2014 v 10:51 | Honza |  Kaunertal
Řekli jsme si s Nelčou, že se pokusíme vyjet na Stelvio. Tedy, u ní by to samozřejmě nebyl pokus, nýbrž cíl, který bude dobyt, nicméně u mě se podobné výzvy pojí vždy s větší dávkou nejistoty. A protože ona nyní vaří rizoto, dostal jsem za úkol sepsat reportáž já. Ráno jsme oba vypadali, že strávíme celý den v Horizontalu, což je malá odbočka z Kaunertalu, a nikoliv na našich karbonových strojích. Těsně před polednem jsme se však vykopali do auta, uskutečnili přejezd do malebné vísky Laudes neboli Laatsch v Itálii a po poledni jsme již svištěli z kopce po cyklostezce do města Prato Allo Stelvio, kde ten kopec začíná ze severní strany. Zpočátku se silnice motala kolem potoka a stoupání bylo přijatelné. Já jsem sice jel na hranici možností, ale Nelča se ani nezapotila. Až do obce Gomagoi jsem se snažil předstírat pohodu, zde jsem však zavelel k vydýchávací přestávce. Mezitím jsem se ještě nenápadně svezl držíc se multikáry, která jela zhruba naší rychlostí. Minuli jsme značku, oznamující fakt, že nás nahoru čeká 47 serpentýn (italsky tornante) a nad obcí Trafoi se nám otevřel nádherný výhled na úbočí Trafoier Eiswand a Punta Thurwieser s mohutnými ledovci, a také na silnici vinoucí se jako had až na passo Stelvio. Nelča začala s taktikou nástupu a vracení se mi v ústrety, což mě motivovalo pohybovat se za hranicí svých možností. Ukrajovali jsme tornante za tornante, náhle jich už bylo pod dvacet do cíle a za chvíli již jednociferný počet. Italové nás mohutně povzbuzovali, neboť zřejmě nevidí každý den stoupat na Stelvio podobnou cyklistku, která skvěle jede a navíc u toho i dobře vypadá. No a já jsem občas paběrkoval zbytky potlesků v závěsu. Náhle jsme se ocitli nahoře, v sedle, ve výšce 2760 metrů nad mořem, což je vlastně po Col de l´Iseran druhé nejvyšší místo, kam se dá v Evropě na silnici dojet. Ten Col má o 10 metrů víc a zkazil nám radost. Nahoře jsme sklidili další ovace, potkali i otce mého kola, pana Duchka, majitele firmy Duratec, převlékli se, nakoupili pohledy, uskutečnili foto a pustili se dolů na druhou stranu. Po krátkém sjezdu a asi dvacetimetrovém výjezdu jsme se nacházeli na vrcholu Umbrailpassu, 2501 m.n.m., který nabízí příjemnou možnost sjet dolů jinou cestou, než stoupáte nahoru. Nevýhodou je, že se Švýcaři, kterým území patří, dlouho nezabývali kontrolou povrchu vozovky a chvílemi by se ve vrcholových partiích hodila alespoň odpružená vidlice. Dole je to lepší, vlastně perfektní a velmi technické. Sjeli jsme do Val Müstair a kolem řeky Adige pohodlně sjeli do místa našeho startu a zakončili dnešní výlet nákupem čokoládových croissantů. Shodli jsme se cestou domů, že kopec, při kterém nastoupáte 1830 metrů v kuse, není jen tak k vidění, řečeno slovy Josefa Zimovčáka: "To prostě nevymyslíš!"





Silnice klikatící se za Honzovými zády

A odtud frčíme vzhůru..

Chvíli sprchlo, ale to jen tak abychom si o to víc pak užili sluníčka na vršku :)


Vrcholová!


Tady Nelča, přidávám poznámku, jen pro dokreslení...
Honzova slova "Nahoře jsme sklidili další ovace" znamená to, že každý, kdo viděl Honzu nahoře sedět vedle kola v cyklodresu, přišel, chtěl si s ním podat ruku, vyfotit se s ním nebo jen jeho nebo jen říct slova jako obdiv, respekt či bravo. Jakýsi pán dokonce nevěřil, že tam na kole vyjel a nakonec naznačoval "smekání kloboučkem". Ono... moc jednonohých cyklistů nahoru totiž nejezdí a každý (vyjma šviháků, pro která jsou takováhle passa denním chlebem), kdo tam dojede, má ze sebe radost. Div si na vrcholku ve stáncích nekupuje puntíkatý trikot a plácá sám sebe po rameni, jaký je pašák. A pak si tam přijede český Honza jednonož. To zákonitě všem padá spodní čelist. Super výkon!

Výhledy nejvyšších kvalit - Zwölferkopf

7. srpna 2014 v 22:48 | Nelča |  Kaunertal
Pondělí 4. srpna - co s ním? Plán je jasný - vyjet si na svém horském dvoukoláku na vrchní stanici lanovky - tu nejvyšší - ve středisku Ladis-Fiss-Serfaus. A protože fotek mám nespočet, pojďme to pojmout jako fotoseriál.

Sjezd do Prutz volím po silnici. Prutz (nadmmořská výška necelých 900 metrů) a začíná výjezd. Nejdříve lesem, poté po silnci dojíždím do Ladis, které se pyšní hradem na skále, který nelze přehlédnout.

Z Ladis si to štráduji po takové cyklo-turistické cestě, která se vine lehce (a jen na jeden krátký moment velmi těžce) vzhůru do Fiss. Když si ve Fiss u kostelíka dopouštím vodu do bidonu a namáčím, co jde, neb je vážně horko, odbíjí zrovna poledne. Jedeme dál - dojíždím ke spodní stanici lanovky Schönjochbahn. Je tu plno turistů i cyklistů čekajících na kabinku, která je vyveze vzhůru na hřeben. Při pohledu nahoru, přesně o kilometr výš, si říkám, že je to teda pěkný kopec! Ale mám čas, trpělivost a dojedu tam :)
Cesta stoupá příjemně, ani nepotřebuji kašpárka, nohy se točí skoro samy a lehce ukrajuji metry vzhůru. Co chvíli je tu nějaké občerstvení nebo atrakce. Potkávám dost turistů chodících většinou spíš dolů. Těsně pod mezistanicí zastavuji u rozcestí a pro jistotu házím očko do mapy. Jde ke mě pán bajker s celoodpruženým kolem, zda prý tu někde neznám nějaké pěkné sjzedy a vůbec cesty. Chvíli se bavíme, povídá, že má kolo půjčené ve Fiss z obchodu a že si vyjel nahoru lanovkou a sjížděl takovej "drsnější" sjezd. Když mu povídám, že to jedu nahoru na kole, ptá se, zda jezdím trénovat na jaře na Mallorcu.
Cesta ubíhá, od mezistanice už mi lidi začínají vcelku vehementně fandit, pokyvovat a cosi říkat, když projíždím. Je jich dost. Napadá mě, zda si pro zábavu nepočítat, kolikrát cestou nahoru někoho pozdravím.

Konečně - dojíždím k vrchní stanici Schönjochbahn, který hlásí 2 440 m. n.m. No a protože vidím cestu vedoucí ještě výš k dalším "vrchním stanicím" jiných lanovek, ani nezastavuji a pokračuji dál.

Míjím Zwölferbahn (2 540 metrů) a dojíždím - jde to už ztuha, pěkně to na konci naklopili ten kopec - k Almbahn na vrcholu Zwölferkopf (2 600 m. n. m.). Hurá! Po třech hodinách a 1 700 nastoupaných metrech!

Nejen tady, ale celou cestu, konají se výhledy nejvyšších kvalit. Ovšem nahoře je to nej! Klasický scénář - suché oblečení, foto, sváča, kochačka. Asi netřeba více komentovat...

Dole Fiss.




Cesta dolů je famózní... nejdříve teda cvakám zubama, jak je mi zima, ale níže v lese je už dobře. Objíždím celý kopec dokola. A když dojíždím nad Neueg, který už znám z dřívějška, plánuji, jak to vzít pěknými technickými sjezdy dolů. Část znám a část objevuji. A je to naprostá pecka! Ať žije vynálezce horského kola! :) Tady ještě obrázek ze široké cesty dolů pro představu..

A krásná kytka!

Dolů do Prutz dojíždím po hodině sjezdu v naprosté euforii! Nejlepší!

V úterý si dáváme s Honzou parádní rovinatější trénink - vzhledem k tempu se to tak nebojím nazvat - při kterém nakonec také nastoupáme cca 700 metrů. Honza sjíždí autem do Prutz a jede přesně tak, abych se vyvezla na silničce za autem za ním v háku. Pěkný rozjezd. Z Prutz valíme na Pfunds, švýcarskou Martinu a z ní výjezd na Nauders. Ve výjezdu předjíždíme všechny možné turisty a pak začíná pršet a my zjišťujeme, že silnice, kterou máme v úmyslu sjíždět, je uzavřená. Nevadí, budeme prý dělat nevidomé a vše nám prochází. Do Prutz se vracíme naprosto promoklí, ale nadšení z pěkné vyjíždky!

Ou jé!

Silvretta Hochalpenstraße

7. srpna 2014 v 21:54 | Nelča |  Kaunertal
V sobotu 2. srpna byla na programu dne Silvretta Bielerhöhe s nadmořskou výškou 2 037 metrů. Na vršku se nachází vodní nádrž Silvretta Stausee, také nějaká ta restaurace, hotel a spousta turistů, v zimě lyžařů. V sobotu vedl přes Silvrettu silniční závod Arlberg Giro, kterého se údajně zúčastnila více než tisícovka cyklistů. Jeli ze St. Antonu na Bludenz, Silvrettu, Landeck a zpět do St. Antonu (trasa). My jeli na Silvrettu z opačné strany, a tak jsme se se spoustou z nich mohli pozdravit a očíhnout štyl :)

Až do známého Ischglu jsme se dovezli autem, odtud už jsme pěkně provětrali naše dvoukolé stroje s pohonem na jednu až dvě nohy. Cesta nahoru byla příjemná, ani ne prudká, foukal nám ke konci klasický protivítr (vlastně jak jinak:)). Závěr stoupání byl však nějaký moc nakloněný. Honza si musel zabojovat a já bojovala se stuhlýma nohama z předešlého dne. Ale vybojovali jsme to nakonec oba. Čím výše a čím větší chvost závodníků, kteří proti nám jeli, jsme potkávali, tím vřelejší a veselejší byly jejich pozdravy. Ti už to brali prostě jako výlet.

U přehrady a zároveň u občerstvovačky dáváme suché oblečení, sváču, vrcholové foto, "pozdravná vrcholová" MMS Ivanovi a zasloužený relax. Sjezd zpět do Ischbgu je skvělý a rychlý. Valím za Honzou a mám co dělat udržet se v háku. Sjíždíme z kopce i několik závodníků a k autu dorážíme plní dojmů a nadšení.

Foto? Tady je!

Téměř na vrcholu!

Odtud si to valíme nahoru.

Vrcholová - Silvretta Bielerhöhe s nadmořskou výškou 2 037 m. n. m.

Silvretta Stausee




Zas příště!

Kolo, kolo a kolo

4. srpna 2014 v 21:44 | Nelča |  Kaunertal
Po delší době je na čase konečně dopsat nedopsané. A protože se mi klíží zraky a možná přijdou na řadu pro jejich udržení v otevřeném stavu také zápalky, vezmu to spíše stručně. A možná to vše ani nedotáhnu dnes..

ÚTERÝ 2. SRPNA - VÝLET DO INNSBRUCKU NA SILNIČCE
Vyhlídky dle počasí nebyly vábné, spíše nevábné a opět deštivé, ale vyplatilo se zariskovat. Cesta do Innsbrucku ubíhala nebývale rychle, místo na cyklostezku jsem vsadila v drtivé většině na silnici a po 3 hodinách a 15ti minutách od výjezdu z Kaunertalu jsem se ocitla v Innsbrucku. Svítilo sluníčko a vůbec bylo pěkně, tedy jsem se rozhodla, že si narovnám záda po dlouhé jízdě a lehla si vedle kola na parkoviště na zem. Vyhřívala jsem se, volala s mamkou, když v tom ke mně přišel zděšený pán, zda prý jsem v pořádku. Tak jsme se oba zasmáli, když viděl, že se tam vlastně jen tak poflakuju.
Po tom, co jsem se zajela podívat do centra kličkovanou jízdou mezi cyklisty i auty, jela jsem navštívit Páju. Měly jsme na sebe tak 30 minut, než jsem zase musela jet. A tak proběhl rychlý a milý pokec. Není divu, že cestou od ní jsem se ještě pořád neustále zubila jen tak do prázdna před sebou. Vlastně jen do chvíle, kdy jsem omylem zajela k vjezdu do innsbruckého letiště. Jela jsem na sraz s Honzou, který mě měl vzít zpět do Kaunertalu autem, ovšem jsem někde v tom nadšení ještě z návštěvy Páji špatně odbočila. Ale rychle bylo napraveno a vše se zvládlo, včetně rychlého a hlavně pohodového dojezdu zpět do Kaunertalu po dálnici autem.

Innsbruck

Rychlé foto s Pájou


ČTVRTEK 4. SRPNA - BAJKOVÁ VYJÍŽĎKA NA NASSEREINALM A JEŠTĚ KOUSEK DÁL
Ve středu pršelo, tedy byl den relax. Ovšem ve čtvrtek odpoledne se náhle rozjasnila obloha a bylo krásně. Tedy kam vyrazit? Nakonec padla volba dojet si k salaši Nassereinalm a asi ještě výš, resp. kam až to půjde nějak rozumně dojet. Musí se dojet nejdříve směrem na ledovec k přehradě Gepatsch Stausee. Od ní pak vyjet nahoru už po lesní cestě k salaši. Prodávají tam prý výborný sýr, říkal H. Octla jsem se tam ani ne po hodince a půl po výjezdu a rozhodla se tedy jet ještě dál. Byli jsme tam v zimě na skialpech. To mi to nijak prudké nepřišlo. Na kole to ovšem kopec byl a hlavně jsem drncala přes kameny. Do toho ale podél cesty tekl rozvodněný potok po posledních deštích a pásly se krávy. Pohoda!
A cesta dolů, to bylo teprve! Na cestě jsou takové zvláštní hupy, že stačí to rozjet a trošku se odrazit a už to letíí! Na salaši jsem se stavila pro 3kilový bochník výborného sýra, který prodávají po 11ti Eurech za kilo. A s ním si pak užívala zbytek sjezdu až zase do Kaunertalu.
Cestou k salaši Nassereinalm

Nassereinalm





Tady končím, relax a zase dolů.


PÁTEK 1. SRPNA - TIMMELSJOCH NA SILNIČCE
Na pátek jsme s Honzou vymysleli výlet na silničce. Bylo potřeba si celkem dost pomoct autem, které jsme zaparkovali ve měsečku Huben v údolí Ötztal.

Z Huben vyrážíme asi 10tikilometrovým mírným kopečkem na rozšlapání do Söldenu. Odtud a hlavně pak od města Zwieselstein už se silnice znatelně zvedá a přichází na pořadí dne i kašpárek. Když se dostáváme chvíli do poklidnější pasáže, domlouváme se na dalším postupu. Honza majíc silný bolehlav už od předešlého dne otáčí a vysílá mě na kopec. Cesta chvíli vede jen lehce nahoru, projíždím několika galeriemi a dorážím do Obergurglu. Odtud do Hochgurglu začínají serpentýny. První hlásí nadmořskou výšku 1 930 m. n. m. U Hochgurglu jásám, že už jen zhruba 300 výškových metrů a budu nahoře. Ovšem těžko nabyté metry lehko ztrácím zhruba dvoumkilometrovým prudkým klesáním o cca 200 metrů níž "za roh" do údolí. Otevírá se přede mnou dlouhé údolí, kterým vede silnice kam až vidím jen rovně. Znovu se přede mnou silnice zvedá a k pořádné rubačce nahoru přispívá silný protivítr. Tedy je tu dost s čím se prát.

Stoupám sic pomalu, ale jistě, nohy fungují, nezastavuji, aby náhodou nezatuhly. A kochám se vším co vidím, paráda! Ani nevím po jaké době se dostávám k serpentýnám, od kterých si slibuji mírnější stoupání. Před nimi mě předjíždí nabušený silničkář, kterého když vidím, jak to valí, jdu málem do mdlob. V serpentýnách si dávám zastavení pro narovnání zad, nějaké to foto a jedeme dál. V předposlední zatáčce potkávám autobus stojící u kraje, vedle něj zájezd aktivních důchodců a ještě víc kousek od kraje kus sněhu, který tu vesměs obdivují. Když projíždím, zdravíme se a jeden pán vybíhá z debatního kroužku a tlačí mě běžíc pár metrů do kopce, ostatní fandí. To mi žene úsměv na rty a dodává síly do posledních metrů a konečně dorážím nahoru. Jsem tam! Zjišťuji, že jsem uplně vycuclá z energie a svaluji se do závětří většího kamene, beru suché oblečení a snažím se do sebe natlačit alespoň jablko. Chleba by nešel. Po 20ti minutách je mi mnohem líp a mám se k odjezdu - je tu celkem kosa, jen ještě omrkávám další výhledy. Zahřmí. To je jasný signál zpustit se z kopce zase dolů.

Po chvilce sjezdu je přede mnou kolona aut. Jedu dopředu, abych viděla, co se děje a na silnici se chystá k odletu vrtulník. Kolony stojí z obou stran - zvrchu i zespodu. Když odletí, vyjíždíme s pár dalšími cyklisty první a užíváme si sjezd. Ani nevím, jak se to stalo.. předjíždím pár lidí na kole, mě předlítne silničkář... A tak jedu - dlouhá rovná pěkná silnice, vítr fičí. V mžiku mrkám na tachometr a je tam něco přes 80 km/hod! Až později zjišťuji, že mám nový rekord, který asi už nechci překonat - 87 km/hod.

Celá cesta dolů, i včetně vloženého stoupání probíhá dost v pohodě, když jsem kousek od Söldenu začíná pršet. Nabírám Honzu a valíme dolů do Hubenu. Ten, když za to na rovině vezme, trhá se za ním asfalt a sotva to visím - ještěže jsem v háku. Dorážíme k autu zmoklí, ale stíháme se vyhnout největšímu dešti, který se spouští na údolí Ötztal z nebe chvilku po tom, co už se vezeme autem. Když dojíždíme zpět do Kaunertalu, je sucho, žádná bouřka tu nebyla.
Pěkný výlet! Huben je nějakých 1 100 m. n. m., Timmelsjoch 2 504 m. n.m., tedy převýšení 1400 + cca 400 metrů nastoupáno nějakými těmi vlnkami - hlavně tou jednou pořádnou.

Pro dokreslení nějaké to foto :)





Na vrcholu Timmelsjochu (2 504 m. n. m.), hranice s Itálií.




Mám tu ještě takové dva restíky za další dva výlety - pro změnu zase z kola, ale to zase třeba zítra :) Ahoj!