Říjen 2014

Projekt č. 3, aneb přišla doba zkracování

14. října 2014 v 12:19 | Nelča |  Kaunertal
Posledním projekterm s pořadovým číslem tři rozhodli jsme se zakončit cyklistickou sérii při pobytu v Kaunertalu. Tenhle report píši již delší dobu po tom, co se projekt uskutečnil, a tak předem této reportáže omluvte, prosím, nedokonalost mé paměti. Příběh se odehrál na den přesně čtvrtého září.

Nápad byl velkolepý, 90 kilometrů s převýšením cca 2 100 metrů. Ráno lehce po snídani (myslím, že to tak bylo) vydali jsme se směr Imst, resp. Tarrenz, kde měl okruh začínat. Dále měl pokračovat nahoru přes Fernpass a dolů do Bichlbachu. Tam to stočit do údolí směrem na Namlos a Stanzach přes takové dva brdky. Odtud doleva podél říčky Lech Fluß údolím Lechtal lehce nahoru až do Elmenu a odtud to stočit doleva do údolí a vyjet si na nejvyšší bod trasy Hahntennjoch a nakonec sjet dolů do Imstu a Tarrenzu. Krásně vymyšlený okruh! Realita? Pokud Vás to zajímá, čtěte dále!

Dva všemi mastmi mazaní cyklisté Honza a Nelča zastavují v Tarrenzu, že vyndají kola a započnou výlet. Ovšem ve chvíli vypnutí motoru auta přichází na celý náš peloton náhlá a nenacvičená nelibovůle se na okruh vydat. Nezávisle na sobě najednou ztrácíme elán na ty kopce, které byly v plánu polechtat galuskami. Po chvíli rozjímání přichází na pořad dne nápad na zkrácení okruhu a vzniká Project 3 - light verze. Startujeme tedy motor a dojíždíme autem přes Fernpass až do Bichlbachu, kde necháváme auto u infobudky. Beru mapičku a vydáváme se na rovinku a sjezd do městečka Reutte. Do Reutte jedeme nejdřív po krásné cyklostezce, kocháme se okolními horami, kouká na nás také nejvyšší hora Německa - kdo uhádne? No přeci Zugspitze. Jinak jsou kolem nás mnohem mírumilovnější kopečky, než na jaké jsme zvyklí z Kaunertalu a okolí.
Z Reutte pokračujeme jihozápadním směrem údolím Lechtal. Chytá nás rapl a začínáme do toho trošku dupat. Střídáme se na špici a valíme si to po silnici vedoucí lehounce vzhůru. Začínám pociťovat hlad - je téměř pravidlem, že se v našem dvoučlenném pelotonu hlásím o jídlo jako první - a ve Stanzachu zastavujeme pod stromem na jakési návsi, abychom si dali sváču.

Ze Stanzachu se stáčíme na východ a směřujeme si to přes dva brdky po silnici vedoucí přes Namlos. Tedy to, co bylo v původním plánu, ale v protisměru. Každý z hrbků má nakonec asi 300 výškových metrů. Silnice je ale krásná, zařízlá do pravého svahu v údolí a pod námi hluboká rokle dolů. Rozhodně si nestěžujeme na nedostatek podnětů ke kochačce.


Poslední stoupání už se nám lehce zajídá, ale naštěstí jsme všechno zkousli, na jeho vršku se před námi opět vyprsí vrchol Zugspitze - paráda! Při sjezdu do Bichlbachu si užíváme pořádnou meluzínu v našich děravých cyklistických přilbách!

Zugspitze (2 962 m. n. m.)
Tento výlet nám nakonec dal necelých 60 kilometrů a 900 nastoupaných metrů. Jsme spokojeni, unaveni tak akorát. A hlavně jsme rádi, že jsme měli, teda mužská část pelotonu měla, rozum a zkrátili jsme původně zamýšlený okruh.

Po tomto projektu následovalo už jen sbalení veškerých věcí a další den odjezd do domoviny, konkrétně na Vysočinu do Telče, abyhom se přidali k početnému, více než dvousetpadesátihlavému, pelotonu na jednodenní akci Na kole dětem Vysočinou.

Ledová jeskyně i ledovcový splaz

14. října 2014 v 11:49 | Nelča |  Kaunertal
Tento příběh odehrál se více než před měsícem, přesně druhého devátý.
S Hlubim, který byl na návštěvě v Kaunertalu jsme původně chtěli provětrat naše široko-plášťové mazlíky po okolních kopečcích. Vzhledem však k vydatnému cyklovýletu předešlý den (Val Martello) rozhodli jsme se nakonec jet autem k ledovci a obdivovat ho tam ze všech možných stran.

Náš výlet započal se v dopoledních hodinách. Hlubi nastartoval svůj vůz a už jsme si to trandili po Kaunertaler gletscherstraße nahoru. Jaká to pohoda vyvézt se tam díky několika koním pod kapotou, nikoliv svým pohonem. Jedeme pomalu, fotíme cestou z auta, kocháme se. Dojíždíme až nahoru na nejvrchnější parkoviště na Karlsjochbahn ve 2 750ti metrech nad hladinou moří. Sněží. A už si to štrádujeme k ledovcové jeskyni, která je asi 15 minut chůze od auta. Vede k ní taková horizontální cestička. Předcházíme velké skupiny turistů s průvodcem a prošlapujeme k ní čerstvě napadaný sníh. Nadšení je převeliké, očekávání bezbřehá a dech zatajený.

A je proč. Sic nejdřív oslněni z venkovního světla, rozkoukáváme se ve spoře osvětlené jeskyni z ledu. Je to takový spíše tunel dokola kolem. Ani jeden netajíme údiv a radost. Vždycky si připadám jako nejnadšenější ze skupiny nebo ten, kdo nejvíce komentuje. Tentokrát bych řekla, že s Hlubim si můžeme podat ruku, div mě nepřekonává. Vyplatilo se předejít všechny ty skupinky, užíváme si to tu jen ve dvou!

Nadšení odcházíme a už se prodíráme přes dav jedné z velkých turistických grup. Vracíme se zpět k parkovišti, načež Hlubi nadšeně hlásí, že chce něco dobrého. V restaraci dáváme si ještě napůl štrůdl a germknödel (velký sladký knedlík plněný povidly, zalitý vanilkovou polevou a posypaný mákem).

Po této úspěšné akci vydáváme se za dalším cílem. Sjíždíme dolů pod serpentýny a razíme pěšky k ledovcovému splazu. Cestou potkáváme spíše turisty proti, kteří šli ke splazu zvrchu a jdou většinu cesty z kopce. Cesta je krásná. Kolem nás jsou různě zbarvené skály, většinou do červena, a to především tam, kde se v nejposlednějších stovkách let pohyboval ledovec. Po cca hodince jsme u splazu. Postupně se osmělujeme a vyškrábeme na jeho začátek. Všude pod námi led, led a led. Neskrýváme dojetí. Navíc vychází sluníčko a po sněžení i lehkém mžení se na slunci všechno leskne. Paráda. Cestu zpět volíme trošku na hulváta, aby to bylo zajímavější a vkládáme lehké slézání po sklakách i suťoviskem. Do auta se vracíme celí omráčení.

Parádní výlet, po kterém Hlubi bohužel byl nucen odjet zpátky do domoviny za prací. Ale díky za návštěvu, bylo to skvělé zpestření. A věřím i pro něj :)

Fotky dodám, až je Hlubi dodá :)

Projekt č. 2: Val Martello

8. října 2014 v 8:34 | Honza |  Kaunertal
Stalo se 1. září 2014...
Do údolíčka vinoucího se z obce Prutz nahoru k ledovci přijel Hlubi. Přivezl si krásný bike, vyrobený z karbonu a s devětadvacítkovými kolesy, tedy jsme se společně rozhodli, že snese silniční výlet.

Již delší dobu jsme plánovali návštěvu Val Martella neboli Martelltalu, kde letos končila epická etapa Gira d´Italia přes Gavii a Stelvio. Chtěli jsme si prostě zkusit, jak pořadatelé s cyklisty zatočili na závěr. Pisatel této zvěsti se zřejmě pomátl na rozumu, nebo ztratil nervy (z hlavy mu vypadl mozek a další nervy poztrácel též), jinak si totiž nelze vysvětlit likvidační místo startu a stejně tak cíle tohoto výletu. Při pohledu na mapu z velké výšky se zdála obec Laudes se známou pekárnou tak blízko Val Martella... Na mapu je však záhodno pohlížet s větším rozlišením. Ale nepředbíhejme.

Ráno jsme vydatně posnídali, namazali traťovku, železnou zásobu a jablko a ležérně jsme se autem přesunuli do Laudes. Bude to brnkačka, pořád po rovince, potom kopeček a zpátky zase rovinka. Nasedli jsme na kola a údolím Val Venosta jsme doslova letěli k východu. Do zad nám foukal uragán, ohýbající všudypřítomné jabloně do ostrých úhlů. Hlubi pln energie přeskakoval nerovnosti, dával na odiv své jezdecké umění, my s Nelčou jsme nechali šustit naše žiletky. Jabloňové sady letěly okolo nás, v okolí Silandra, Laces a Prata neroste nic jiného než jabka. Něco jsme si i nasbírali, byla doba zrání.

V Laces jsme sebevědomě začali drtit stoupání na Val Martello, krásné počasí, v údolí již bezvětří, pěkné okolí. Po průjezdu obcí Martello již Hlubi konzumoval svou několikátou svačinu a díval se na dno svého batůžku. Naše železné zásoby byly v ohrožení. Po krásné, leč strmé silnici se serpentýnami jsme vystoupali k přehradě Lago di Gioveretto. Hlubi již pociťoval odpor svých širokých plášťů a museli jsme sáhnout na železnou zásobu, na kterou se nikdy nesahá. Nad přehradou se dá vyjet ještě o kus dál, kde je stoupání tak prudké, že to snad stavitelé té silnice ani nemohli myslet vážně. Já jsem to zdolával formou šněrování a ukrajování po částech, Nelča ze sedla s kadencí pět šlápnutí za minutu a vyčerpaný biker na kašpárka. Nahoře jsme se jen převlékli do suchého a pustili se do rychlého sjezdu, při kterém jsme překračovali 80 km/hod. Vyletěli jsme z Martelltalu, zatočili doleva a do obličeje nás udeřil ten známý uragán z poledních hodin a oční koutky nám roztáhl k uším a ústa nešla otevřít, protože by hrozilo zlomení vazu zpětným rázem. Nastalo trápení. Zásoby snědeny, jablka tolik sil nedodají, postupně se náš tříčlený peloton rozpadl, biker pochopitelně na širokých pláštích trpěl nejvíc a když již přestával vnímat, šetrně jsme jej s Nelčou zastavili a uložili do mechu k odpočinku, přikázali mu navštívit v nejbližší vesnici kavárnu a v ní setrvat ať se děje co se děje, dokud opět neuvidí známé tváře. Poté jsme již rubali proti větru ve dvou.

Vyprávění by to bylo truchlivé, proto vás, milé čtenáře, těchto litanií ušetříme. K autu jsme dorazili v relativně použitém stavu, moje noha již nevěděla kde je vepředu a kde vzadu, navíc byla skoro tma, v břiše nám vyřvávaly ztýrané žaludky a hypoglykemická sítnice promítala do mozku vize dortíků, lahodných těstovinek s delikátními mořskými plody a čerstě nakrájeného tropického ovoce. Nic z toho jsme však neměli, vyzvedli jsme již částečně zotaveného Hlubiho v jeho vesničce a za absolutní tmy dorazili do kuchyně našeho penzionu, ještě v dresech jsme bez kousání polykali celé bagety, špalky sýra a syrové houby, prostě cokoliv, co přišlo pod ruku.

Na tento výlet, dávající 112 km s převýšením přes 2000 metrů, jsme poté několik dní s úctou vzpomínali a pro přiblížení atmosféry tohoto kousku země vám přidáváme několik fotografií.

Údolí Val Venosta a jeho proslulé jabloňově sady.

A mezi sady Hlubi a Honza.

Pomalu stoupáme údolím Val Martello - výhled dolů zpět do Val Venosta.

Serpentinové opojení těsně pod přehradou Lago di Gioveretto.

Lago di Gioveretto

Serpentinová agónie nad přehradou začíná :)

Páni kluci...


Foto kdesi od konce silnice nahoře v údolí. Vedle ní byl jakýsi stánek s občerstvením a kolem hory. Tady jen oblíknout a alou dolů!

Dva ztepilí cyklisté.

Společná vrcholová pořízená u přehrady :) Jo, svítilo nám do očí. A vyhrál to bajker s kšiltem! :)