Červenec 2016

Na ledovec takřka z fleku!

29. července 2016 v 21:04 | Nelča |  Kaunertal
Čtvrtek 28.7.2016
Počasí bylo slibné, a tak jsme moc neváhala. Půjčila jsem si od Holgera jeho starší (ale i tak vlastně uplně výbornou a skoro novou) silničku a vydala se po Gletscherstraße na ledovec. Spočítala jsem, že to bylo dnes pošesté, co jsem tam jela.
V květnu 2014 na horském kole, kdy jsem tam potkala Pepu Zimovčáka a díky tomu jela cyklotour a potkala Honzíka.
V červnu 2014 na narozeniny na novém silničním kole.
V červenci 2014 dvakrát, jednou s Honzíkem a Táňou a podruhé s Pasičem a Barčou.
V srpnu 2014 s Honzíkem a Holgerem.
A tak jsem jela dnes. Pro Honzíka, na kterého jsem celou cestu vzpomínala, jak si to tam jednou nohou povodil. A pro babičku, která by měla včera 90. Cesta to byla nelehká. Ono když člověk jede na ledovec takřka z fleku, bez tréninku, umí to i bolet. Letos mám i s výletem na ledovec najeto tak max 200 km, což je věru slabé. Vloni to nebylo o moc lepší. A tak to taky podle toho jelo. Svojí svačinu včetně železné zásoby, na kterou se nikdy nesahá, jsem zhltla už 600 výškových metrů pod vrcholem, pak už to bylo trochu strastiplné, ale nebudu čtenáře zatěžovat a přeskočím na vrchol - stanice lanovky Karlsjochbahn ve výšce 2 750 metrů. Tedy převýšení zhruba 1400 metrů. Poprala jsem se statečně a ztráta důstojnosti v posledních metrech nakonec nebyla tak veliká. Nohy už moc nechtěly, ale musely. A tak jsem nahoru dorazila spíš silou vůle než fyzickou silou. Zhltla jsem povidlový knédl s vanilkovým šodó zasypané mákem. Nějakou dobu dávala dohromady unavené já a pak mi pookřálo a užila si výhledy i nejvíc nejlepší dlouuuuhý sjezd (cca 20 km, když odečtu rovinky a drobná stoupání kolem přehrady Gepatsch). Tou dobou už mířily nahoru docela zástupy cyklistů, tak jsem je cestou dolu povzbuzovala. Chlapům se alespoň vykouzlil úsměv na rtech. To se mi to chechtalo, když už jsem jela dolů… Pod přehradou na chvíli moje větrovka přestala šustit a mokře povlávala díky krátkému údernému dešti, ale pak zas stihla uschnout. Po dojezdu už jsem se nemohla dočkat Honzíčka, to byla asi nejtěžší věc na celém výletu. Stýskalo se mi po něm celou cestu. Ale zmáknul to s babičkou a pak šel hned se mnou odpoledne spát. Večer jsme šli s Honzíkem a babi k vodopádu. Ten kluk tu vodu prostě miluje!


Přehrada Gepatsch Stausee po sto padesáté osmé :)


Karlsjochbahn, 2 750 m. n. m.

Zítra se chystáme na ledovec všichni a autem. Těšíme se!

Hurá do tunelu!

29. července 2016 v 21:00 | Nelča |  Kaunertal
Úterý 26.7.
Protože jsme měly zmlsané jazýčky z liškové omáčky, na které jsme si pochutnávaly předešlý den, vydali jsme se s Honzíčkem v šátku všichni na houby. Holky chytly slinu a během chvíle lezli všude po lese, krčily se pod všudypřítomnými pichlavými větvemi a sbíraly jako divé. Mamka by prý ani nemusela zdolávat ty kopce, stačily by jí ty houby. Když jsme prošly les, byly na řadě borůvky a jahody, a tak jsme okruh, který lze zmáknout za půl hodinky šli tak dvě hodiny.

Odpoledne jsme se vydali na procházku po údolí, Honzík chrněl ve vozíčku a my okusily koupačku (jen po nohy) v potoce, který teče od ledovce. Lze tušit, že voda to byla ledová, nadšení však veliké. A když se malý probudil, šli jsme vodou nahoru potokem k vodopádu. Nadšení jsme byli všichni. Honzík vůbec miluje všechny potůčky a vodopády. Začne na vodu volat a houkat a hopsá radostí. Je to legrace.

Středa 27.7.
Dnes by měla naše babička 90tiny. A my se vydali na výlet na Gallruthalm. Salaš v nadmořské výšce 1 980 metrů nad hladinou zemských moří. Byla jsem tam hodněkrát. Cesta je okořeněna 996 metrů dlouhým tunelem vykutaným ve skále. A jak řekla mamka, zprvu se tam i bála. Vysoký je asi tak o 10 cm vyšší než já a široký metr a půl až 2. Zážitek je to veliký. Svítily jsme si čelovkou a světlem v telefonu. Honzík cestu nahoru prochrněl u mě v nosítku, ani cinkání krav (které se Vandičce moc líbily, proto jim nafotila celé album) nebo dunění vody v tunelu ho neprobudily.
Za tunelem jsme chvíli mžouraly, než oči zase přivykly dennímu světlu. Ale šlo to raz dva, hned jsme se nemohly vynadívat na hory a skaliska kolem nás. A protože nám z té krásy vyhládlo a Honzík se za tunelem probudil, vyhlásili jsme pauzu na oběd. Vytasili jsme chleba, sýr, sušenky, pití a už ani nevím, co ještě. Třeba ovoce. A počaly hody s tím nejúchvatnějším výhledem do údolí a na protější hory. Aby případný čtenář z tohoto vyprávění neměl chuť jít do ledničky pro něco na zub, budeme pokračovat k cestě. I když už nebyla moc dlouhá a během 15ti minut jsme si objednávaly gulášovou polévku třikrát a pivo jednou. Milá obsluha, výborné jídlo, sluníčko, svěží vzduch a dobrá nálada. Na cestu zpět jsem nevěděla, jak Honzík zvládne dlouhý tmavý tunel bez spaní. Jenže je to štramák. Celou dobu se ke mně tulil, oči vykulené, ale statečně to zmáknul bez projevu nevůle nebo snad strachu. Je to kluk náš šikovná! Co se však událo po chvíli, co jsme zase z tunelu vykoukli, to by čtenář nečekal. Naší mamce to zvedlo ještě výše už tak dost pozvedlou náladu, neboť Vanda hned vedle cesty, po které zrovna tou dobou chodily zástupy turistů, objevila pod popadanými větvemi dva veliké hřiby. A o kousek dál pak mamka ještě jeden menší. Menší, ale stále velký a jako malovaný!

Kravičky...














Den jsme završily výbornou smaženicí a nevím čím vlastně ještě. Hlady však spíše nestrádáme.

Fotek je tedy požehnaně, tak je výběr větší... Hoj!

Po roce zase Kaunertal

25. července 2016 v 21:53 | Nelča |  Kaunertal
Tak jsem se vrátila na místo činu. Do Kaunertalu. Z mnoha důvodů je to mé nejvíc oblíbené místo mimo naše doma. A protože už jsme tu druhý den, dám hlášení za oba dny.

V pátek večer jsme vyrazili do Českého Krumlova. My, znamená malý Honzíček, mamka, Vanda a já. V sobotu jsme se stihli třikrát vycachtat v Zuzky bazénu u baráku a večer už jsme byli zase na cestě. Přes Katovice, Linz, Salzburg, Innsbruck až sem, do Feichtenu. Cesta to byla lehce zapeklitá. Za Lincem se strhla metelice slovy člověka nepopsatelná. Voda se valila ze všech stran naráz v mohutných provazcích. Nebylo takřka možné vidět na cestu ani přes zběsile švihající stěrače našeho bělouše Bukefala. A tak jsem mu přitáhla uzdu a přistavila ho do nebližšího stání SOS a čekali jsme. Na smilování, jinak se to popsat nedá. Honzík statečně podřimoval, zatímco my holky jsme nevěříc svým očím hleděli na vodu stékající po čelním skle. Ven vidět nebylo. Během chvíle stála takto u kraje většina aut na dálnici, a tak jsme čekali společně. Když byly nebeské kohouty lehce přizavřeny, vydali jsme se vstříc dalším zážitkům, a tak jsme ve dvě ráno dorazili na místo a před třetí již spali ustlaní v útulných pokojíčcích Haus Landes.

Honzík vstával před sedmou ráno a to ještě s jedním probuzením. Den byl nádherný, slunce se činilo od samého kuropění, modrá obloha slibovala krásný letní den. Byla jsem jak smyslů zbavená a natěšená, takže naše skupinka během 11 hodiny (holky spaly do desíti) vyrážela na oblíbenou chatu Verpeilhütte. Nadšení bylo veliké. Vyrazili jsme statečně, bohužel mamka si sezením v autě dost nešikovně blokla záda a po hodině měla rysy pokřivené a nadšení vyhaslé. I já měla co dělat, nešetřila jsem se, a kromě Honzíčka v šátku na břiše jsem nesla na zádech velký batoh. Praly jsme se statečně, ale nakonec jsem vyhlásila ústup, protože po tom, co sem mamce řekla, že jsme zhruba ve třetině a viděla její výraz, bylo jasné, že nemá cenu něco hrotit. Daly jsme se tedy na sestup po široké štěrkové cestě (nahoru jsme se draly lesem po kořenech a kamenech). Udělaly malou zacházku k vodopádu a užily si krásný výlet. K našemu nadšení jsme našly babku a klouzka, dobrý základ na houbovou polévku. Odpoledne jsme vyrazily ještě jednou na houby. Zmínila jsem se, že to bude malý kopeček, ale asi mám ta měřítka nějak pokřivená, byl to další lehčí výšlap. Za to jsme ale našly více než kilo lišek a dnes si pochutnávaly na luxusní liškové (nebo liščí? J) omáčce. Nutno podotknout, že Honzíček většinu času v kopcích prospal a v noci se probudil jen dvakrát!
Fotografie z tohoto dne fotila Vanda.
Praly jsme se věru statečně. Honzíček šel taky na pohodu :))




Na houbách...


Manekýn, že?



Tedy ideální základ na další den. Norové slibovali pršku velikých kalibrů, takže bylo celý den krásně a jen večer u vodopádu spadlo pár kapiček. Ale to předbíhám. Ráno jsme se po dlouhé době přivítali s Holgerem. Včera se byl trošku projet na kole, takže nedorazil (180 km). Přivezl nám půjčený croozer pro Honzíka, tedy jsme ho šli dopoledne ještě s mamkou vyzkoušet. Pošetřili jsme její záda a navíc z obavy z průtrže jsme se drželi v údolí. Honzík zase spinkal, my našly velký žampion, prošly těsně kolem pár pasoucích se krav, ochutnaly vodu z pramene a obešli údolí. K obědu do nás zasyčela výše zmíněná houbová omáčka. A protože Vanda dnes malovala obrazy a mamka dala pohov zádům, vyrazili jsme sami s Honzíčkem odpoledne na Verpeilalm. Dlouho nemohl usnout, protože se mu líbila každá kytička, vodopád, potůček a každý strom. Potkali jsme hodně chodců i flákačů v autech, všichni se na nás díky Honzíkovi culili. U Verpeilalm jsem se napojila čerstvou vodou, byla vynikající, ostatně jako vždy. U toho se na nás šly podívat opodál pasoucí se kravičky a jejich zvony na krku Honzíka vytrhly ze říše snů. A tak se celou cestu dolů zase kochal a chechtal a rozdával úsměvy na ostatní turisty. Mám ho prostě za odměnu, kluk jeden šikovná. Po návratu jsme chtěli jít všichni do bazénu, jenže dnes byl zrovna z důvodu údržby zavřený, a tak sme se vydali na vodopád, kde padlo pár zmíněných kapiček. Honzík dnes také testoval novou softshellovou bundičku, co jsem mu šila. No je parádní. A vodopád byl nejvíc parádní. Honzíček to musel neustále komentovat a snažil se ho překřičet, holky dojetím zas sotva lapaly po dechu. A já si užívala a vzpomínala na velkého Honzíka, jak jsme tu sedávali… Je všude, kam se podívám.

Dopoledne údolím..

A výlet na Verpeilalm


U Verpeilalm

Na vyhlídce...




Tak tak mi se tu máme. Už se těším zase na zítra! Tadá!