Květen 2017

Rosengarteschlucht a domů!

25. května 2017 v 21:48 | Nelča |  Kaunertal

sobota 20. května 2017
Přiblížil se den odjezdu domů. Původní plán počítal s odjezdem až v neděli, ale nakonec jsme zvolili pohodovější variantu, neb jsme měli všichni na náš vkus až moc povinností na pondělí. Dopoledne se Honzík pochlapil. Nepřeháním. Na svém super odrážecím kole dojel do vedlejší vsi a zpět. Najel asi 2 kilometry, což se zdá málo, ale když je vám rok a půl a měsíc, je to dost daleko na to, abyste pak už jen odpadli do postele a spali. Odpoledne nás náš Bukefalos odvezl do Imstu, zaparkovali jsme na místním parkplatzu, já dobrovolně vhodila do automatu euro za parkování a až zpětně Vládík zjistil, že se o víkendu neplatí. Ale to nevadí. Šli jsme se podívat na Rosengartenschlucht. Už jsem tam jednou byla s outdooráky, ale tohle se neokouká. Parádní kaňon a my v něm. Honzíkovým slovem dne byla "díra". A tak byla díra všude. I tunel dnes byla díra. A co pak drobnější i větší výklenky ve skalách kolem. Dlouhou dírou jsme došli nahoru z kaňonu. Tam si ten malý způsobil odřeninu na prstě, když spadl s lopatkou v ruce. Jak jsem pochopila, pláč byl tak dlouhý proto, že jsem mu na to dala náplast (samozřejmě s sebou všude tahám lékárničku). Než mi to došlo, chvíli to trvalo. Když jsem se ho zeptala, zda ji chce sundat, divoce přikyvoval a od té doby byl opět spokojen. A tak jsme vesele se zpěvem sešli po lesní cestě zpět do Imstu k parkovišti předplaceném do pondělního odpoledne a odtud už pádili do Tarrenzu zabalit věci. Loučili jsme se neradi, zase se budeme vracet. V 9 hodin večer už jsem zase startovala našeho bělouše a ten uháněl tak divoce, že jsme byli doma za 5a čtvrt hodiny. Honzík celou cestu prospal, já se zapotila (už asi tradičně) při průjezdu Mnichovem, ale vše proběhlo hladce. Vládík se mnou navigoval nebo mě krmil, až z toho taky na chvíli usnul. Nejmenší cestovatel našeho zájezdu si po příjezdu domů chtěl jít honem číst knížky, které neměl na výletě a měla jsem plné ruce práce dostat ho do postele. Spali jsme až do rána jako dudci!
Ještě nemohu smlčet jednu velkou radost. Celé výletování zvládl Honzík s plínkami už jen na noc a dařilo se skvěle! Píšu s odstupem a s radostí sděluji, že už je nenosí ani na noc, ale to tedy ještě máme drobné slabiny a dolaďujemeJ

Díky oběma - Honzíkovi i Vládíkovi za tu nejlepší společnost při společném cestování. Bylo to super, jak jsme si všichni vyčistili hlavu v oblacích... Ahoj!



Tak zas příště!

Harbe a přesun do Tarrenzu

25. května 2017 v 21:37 | Nelča |  Kaunertal
19. května 2017
Byl pátek ráno Honzík jel na kole a já pěšky hodit ještě poslední pohled do schránky (tentokrát jsem se činila) a pro nákup. Sbalili jsme věci, převlékli postele a rozloučili se s Holgerem. Chtěli jsme pomoc s úklidem do posledního puntíku, ale Honzík byl v 11 hodin už tak unavený, že nebylo možno. A a tak jsme jeli. Vymyslela jsem si, že pojedeme někam tam nahoru k domu Národního parku Kaunergrat (Naturparkhaus Kaunergrat) a Holger mi tam doporučil okruh k Harbe. A tak jsme si to na místě našli na mapě, podívali se z vyhlídky a vyrazili.


Dnes se ochladilo, dokonce jsem si po hodně dlouhé době dala Honzíka pod bundu na spaní. Z výletu moc neměl, celý ho prospal. A tak jsme se kochali za něj. Cesta byla nejdřív široká štěrkovka, taková ta "pro něměcké důchodce", jak já říkám. Ještě že bylo na co se koukat. Vládík cestou trhal bylinky a našli jsme vhodný kámen pro jeho budoucí bonsaj. Věříme, že jedno ze semínek borovice nalezených v Kaunertalu se ujme a obroste tento šutr. Držte mu palce! Vlastně jsme nevěděli ani, co Harbe je. Na mapě byl jen název a u toho zakreslená vodní plocha. A tak jsme došli ke kráásnému místu, kde jsme se museli kochat k ukochání a ještě fotit. Protože mi Vládík pořídil program na panoramata, nafotila jsem především ta. Sami se podívejte, jaký krásný kousek Země jsme objevili. Na internetu mimo jiné píšou, že je to krásná mozaika horských luk, řašelinišť a lesů.

Po návratu jsme se nakrmili u místního masivního stolu s lavicemi a s výhledy oku silně lahodícími. Honzík navíc objevil pod plachtou ve stanu schovanou rolbu na úpravu běžeckých tras, což mu ještě více zvedlo náladu po probuzení a svačině. Následně jsme práskli do všech koní pod kapotou našeho Bukefala a frčeli přes Pitztal do Tarrenzu a dokonce docela dobře našli Vendulin dům. Jeto nádherné místo a velmi příjemná hostitelka. Odpoledne po dojezdu si Honzík hrál a my odpočívali. Už toho začínalo být tak nějak moc. Ani ne tak únava z výletů, jako z cestování a organizování obecně. Hodně to pocítil i Honzík. Píšu zpětně je neděle a už jsme doma. Spí už skoro tři hodiny doma v posteli, což je asi rekord. V posteli doma spí přes den max hodinu a půl, když to jde hodně dobře. Chlapeček jeden. Po příjemném klábosení s Vendulou jsme o půlnoci ulehli do přepychově ustlaných postelí.

Pár obrázků z tohoto dne...
Cesta pro německé důchodce... ale krásná
Harbe

Jak spinká, klučík jeden :)



Volnější den v údolí

18. května 2017 v 22:01 | Nelča |  Kaunertal
18. května 2017
A tak jsme se dnes poflakovali. Jsem tak utahaná, že dopíšu a jdu spát! Celé dopoledne až do pravého poledne se Honzík proháněl na kole po Feichtenu, potom jsme ho vzali na spací procházku v chariotu, takže zase celý nadšený ze všeho usnul až po druhé. Poobědvali jsme u indiánů a prošli po údolí. Vládík sbíral bylinky, Honzík pak už spal a já se tak nějak slunila a ochutnávala šťovík.
Zítra měníme nocoviště, jedeme k Vendule do Tarrenzu. Tak jsme zvědaví :)
Pár obrázků...
Ráno na kole k vodopádu..



Potom na procházku k indiánům a po údolí ...

Nadšený čepovatel pramenité vody...



Tak zase příště ahoj! :)

Hurá na ledovec!

17. května 2017 v 23:46 | Nelča |  Kaunertal
17. května 2017
Den byl na cestu na ledovec jako dělaný! Ráno Honzík klasicky dojel na kole pro chleba a vůbec na nákup a po snídani jsme se vydali ke kaunertálskému ledovci. Azuro, bílé vrcholky, vodopády, kytičky, dobrá nálada a my. I když.. jen co jsme dojeli na hráz přehrady Gepatsch Stausee, Honzík už byl unavený (vstával v 6 hodin) a dobrá nálada ho na chvíli opustila. A tak jsme se rozhodli odložit dojezd do 3 750 metrů na odpoledne a místo toho kousek objeli přehradu a vydali se na pěší výlet k salaši a hospodě v jednom - Nasserein alm (cca ve 2000 metrech). Už jsem tam byla mnohokrát, ale mně se to teda rozhodně neochodí. Tamější výhledy na ledovec jsou prostě famózní a sdílela jsem nadšení s Vládíkem. Honzík si dal s usínáním na čas, zase ho bral každý potok, vodopád a výhled na hory a sníh.. vše s komentářem "Jeééé". Už jsem se bála, že neusne, načež najednou zavládlo ticho a spal. My se mezitím na chvíli uvelebili na lavičkách u zavřené hospody a pak došli ještě kousek dál do údolí za rohem. Ale jen nakouknout. Nebylo radno pokračovat v cestě, visely by nad námi až příliš hrozivě potenciální laviny. V tuto dobu to tam prostě jezdí jedna radost. A tak jen kousek, pokochat, vyfotit, já převyprávěla všechny mé zážitky z tohoto údolí Vládíkovi (chudák, taky bude mít časem hlavu jako pátrací balón), krásně jsme si popovídali a vydali se dolů k autu. To už se pak probudil ten malý horal a bylinkář a hned po vypuštění z nosítka sbíral s Vládíkem podběl na čaj a máchal klacky v potůčku. Po přislíbení chleba, sýru a jablka pospíchal (doslova) kvapným během dolů k autu. Po obědě v trávě jsme pokračovali k ledovci. Cestou nahoru jsem si nemohla Vládíkovi neukázat místo, kde jsem před třemi lety potkala Pepu Zimovčáka...
Honzík vybaven svojí lopatkou hrabal v mokrém sněhu. Myslím, že lyžování je to v dnešních dnech už ne moc veselé, především odpoledne, kdy teploty vystoupají vysoko a ze sněhu se stává řeka. Ale vodní lyže taky dobré. Po tom, co jsme se zde vyslunili, pokochali, asi šestkrát okoukli všechny rolby a nakladače a děla, jsme se vydali na cestu dolů. Toužila jsem tou dobou sedět na své silničce a s velkým Honzíkem se spouštět do údolí, jako to bylo před dvěma lety. Je všude, kam se podívám… S malým Honzíkem jsme před spaním skákli do místního welness bazénu a už před osmou spokojeně oddychoval do peřin.

Zítra si dáme trochu oddychový den v údolí. Mrkněte na fotky, jak jsme se dnes hezky měli …
Na hrázi přehrady Gepatsch Stausee..

My a hory.. a Honzík chrní


Vládík a jeho pytlík (na bylinky)


Mladý bylinkář



Jablek milovník...




Gallruth alm a štola

17. května 2017 v 21:53 | Nelča |  Kaunertal
16. května 2017
Už ani nevím, zda popisovat místa, kam zavítáme. Popisovala jsem i dnešní výlet už mnohokrát, pokaždé s jiným doprovodem. Den začal tím, že jsme s Honzíkem došli do pekárny pro čerstvý chléb a housky, on na svém kole-odstrkovadle. A po snídani hurá na výlet. Vydali jsme se na Gallruth alm - salaš a hospoda v jednom, nicméně je ještě zavřená. To nám ale nebránilo si tam v nadmořské výšce 1980 metrů dát vlastní svačinu z batůžku. Cestou nahoru Honzík šel kus sám, kus cesty prozíval, ale jeho zvědavost mu nedala spát a nakonec usnul u mě na zádech v půli tunelu. Cesta totiž vede téměř kilometrovým tunelem vykutaným ve skále. Tunel je původně kanálem, který převádí vodu do údolí. Většinou se to dá zmáknout suchou nohou. Dnes to teda ale rozhodně nebyl ten případ. Snažili jsme se s Vládíkem zpočátku udržet nohy v suchu. Brzy nám došlo, že je to snaha dosti marná a přestali jsme tam poskakovat a prostě šli. Nebudu čtenáře zatěžovat popisováním toho, jak ledová voda poprvé šplouchne do suché vyhřáté boty a radši vyskočíme z tunelu. Za dnešek jsme se kochali tak, až se ukochali. Bílé vrcholky, místy popadané laviny mimo náš dosah, modré nebe, kvetoucí podběly, různé zvonky, krokusy a další květiny, které ani neznám, ledové potůčky a říčky. U zmíněné Gallruth alm jsme osušili nohy, trochu vyhřáli boty a ponožky (beznadějně nacucané vodou) na slunci, a pojedli chlebu se sýrem a vše zapili vodou z nedalekého pramene. Honzík si ještě pochrupoval a po probuzení běhal nadšením sem tam s foťákem a fotil se "jako" samospouští. Je to asi komediant. Pak se mnou chodil bosky sněhem, což se mu zprvu moc líbilo a po chvíli, kdy byly nohy už moc studené, až to bolelo, byl šťastný za to, že má boty a že mu je rychle zase se suchými ponožkami nazuju. Cestou zpět k tunelu jsme zažili to nejkrásnější z celého dne a troufám si říct i z celého týdne, i když kdo ví, co nás ještě čeká. Potkali jsme kozorohy. Celé stádo. Asi 20 kusů. Ani bychom si jich nevšimli, ale Honzík bystrozor je zmerčil první a upozornil na kozu. Šli jsme potichounku, Vládík fotil, Honzík dokázal udržet tichost a dělat maximálně pššššt. Až jsme se k nim dostali na max 20 metrů! Náááádhera, dojetím jsem málem nedýchala a nemohla vůbec mluvit. Nakonec začali pískat jako když honák nahání dobytek a utekli níže do údolí. Zbytek cesty jsme rozdýchávali tento zážitek a za tunelem jsme opět ohřívali nohy na slunci. Výlet jsme si užili, náležitě se nasvítili a trochu začervenali. Bohužel i Honzík má jednu tvář červenou, budeme ho muset víc hlídat, chlapečka.
Více v přiložené fotografii….



Před štolou / tunelem.

Trocha vody na vyprání bot a ponožek :)


Honzík a sváča

Vládíkovo panorama od Gallruth alm

První kroky otužování mládeže

Samospoušť - nestihla jsem před cvaknutím dotáhnout své gesto do konce

Kluci a hory a sbírají podběl

Kozorozi

Dokonalost sama!

Kaunertal s Honzíkem a Vládíkem

16. května 2017 v 23:22 | Nelča |  Kaunertal
15. května 2017
Pachatel se vrací na místo činu. Jen si s sebou bere jiné kumpány. To je můj případ. Zdravíme s Honzíkem po deseti měsících opět z Kaunertalu. Tentokrát jsme tu s bráchou Vládíkem (na tomto místě zdravím Alenku s Vítkem, kteří měli jet původně). A protože cesta byla dlouhá a spaní ne moc valné, rozhodli jsme se dnes na aklimatizační krátký výlet k Ög Höfe, nejstaršímu domu tady v údolí. Honzík hned nasbíral mnoho bludišťáků za to, že bez pár metrů celý prudký kopec lesem vyšel sám a navíc za celý výlet se nepočůral, už několik dní má plínku jen na noc. Je to hrdina!
Cestou jsme se mnohokrát dojali nad krásami přírody, rozjímali u vodopádu, obdivovaly sníh, který se ještě povaloval v laviništích a na vrcholcích okolních hor a sbírali bylinky na večerní čaj, který teď u psaní zrovna popíjíme. Cestou ovšem Honzík vytuhnul u mě na zádech s houskou v ruce. Už to bylo na malého horala příliš velké sousto. A tak jsme s Vládíkem ještě šli rozjímat k dalšímů vodopádu, tentokrát už na okraji Feichtenu. A po tom, co jsme po návratu společně uvařili bramboračku (na tomto místě děkuji Alence za brambory ze zahrádky), jsme se vydali do nově rekonstruovaného bazénu. Byla to paráda, skoro nikdo tam nebyl, a tak jsme si užívali dosyta!

Více netřeba říkat. I doma mám pocity radosti z každého dne. Jenže tyhle hory ve mně vždy všechno umocňují. Zažila jsem tu toho tolik moc…! Tady se můj život začal obracet vzhůru nohama, ale vlastně konečně tím správným směrem. Jsou to ty dny, kdy prostý fakt vlastního bytí stačí k tomu, že jsem naplněna štěstím a radostí. Nic víc netřeba. Kéž bychom měli všichni mnoho takových dní. Obešli bychom se bez mnoha nesmyslů, kterým věnujeme vlastní čas i energii.


Přikládám pár obrázků, které mluví za vše.
Se strejdou Vláďou..

svačina...
Za námi ještě zbytek laviny..

Vládík a vodopád

Honzík a sníh

Společná..

U vodopádu..



A ještě jedna...

Kaunertal 2016 - DOPSAT

16. května 2017 v 22:51 | Nelča |  Kaunertal
Dopíšu hned,jak se k tomu dohrabu:)))