Říjen 2017

Valečov

22. října 2017 v 23:26 | Nelča |  Krkonoše
Po včerejším odpočinkovém dni, kdy jsme dopoledne byli v bazénu a odpoledne dali procházku na jídlo na Brádlerky se dnes přihnal slibovaný déšť. Od noci do oken Medvědí boudy bušily kapky vody. Teploměr během rána ukazoval celé čtyři stupně, foukal ledový vítr a my si řekli, že to sbalíme a jedeme. Jak jsme se namlsali toho krásného sluníčka, tak se nám nechtělo oblíkat do všeho, co jsme si s sebou přivezli. Honzík návrh jet domů okamžitě přijal a počal uklízet hernu. Musela jsem mu pomoct, aby to nakonec uklizeně i vypadalo, napsali jsme nějaké další pohledy a v 11 hodin už se vezli domů. A protože nevypadal na spánek ani v Železném Brodě ani v Turnově, vzpomněla jsem si na skalní hrad Valečov, který mi před skoro dvěma a půl lety ukázal velký Honzík, když byl ten malý ještě uplně malinký nenarozený. Hrad se nachází na okraji Českého Ráje u obce (nebo v obci?) Boseň. Už tenkrát se mi tam moc líbilo, takže jsem očekávala, že i malému Honzíkovi se teď zalíbí. A očekávání bylo správné. Prošmejdil všechna zákoutí a "pokojíčky" ve skalách. Vzala jsem ho i zkratkou, kdy jsme museli kousek po skále slézt, to se mu líbilo, i když měl naštěstí respekt. Odtud také putoval ještě jeden pohled, nepovím kam. Pozdě odpoledne už jsme bezpečně a pohodově dorazili do Kadaně, kde jsme překvapili babičku Zdeničku. Krásné dny všem!

Skalní hrad Valečov
Kluci jedni zlatí... foceno na stejných místech




Najdi Honzíka..

A to vše. Tak ahoj!

Po hřebenech Krkonoš

20. října 2017 v 22:16 | Nelča |  Krkonoše
20. října 2017
Dnes ráno se mi podařila skvělá věc! Chtěla jsem Honzíkovi vylepšit ovesnou kaši tím, že mu ji posypu kakaem. Došla jsem ke stolečku s čaji, příbory a spol., vzala lžičku, otevřela skleničku s kakaem a posypala kaši. Vypadalo to moc hezky, akorát to nebylo kakao, ale nějaký nahrubo mletý kafe. Smrdělo to o sto šest nějak divně, tak jsem to honem seškrabovala do jiné misky. Protože to se teda fakt nedalo čuchat! Chudák dítě moje. Ještěže jsem na to přišla dřív, než jsem mu to dala ochutnat. Protože jsem to samozřejmě ochutnat zkusila, zda by to třeba nešlo… Nešlo.
Den byl zase jako malovaný. A já měla ranní dilema. Opět. Jakým směrem? Zítra se má asi kazit počasí, tak by to chtělo být někde nahoře na hřebeni, než nám tam zatáhnou závěsy. A nakonec jsem propojila obě zvažované varianty, které jsem měla v hlavě díky tomu, že jsem si všimla v mapě jedné cesty, která nám to trošku zkrátí, aby to šlo spojit. Tadá! Dnes také odjížděly děti a učitelé ze školního výletu. Museli si myslet, jak to tu budem mít dobrý, když tu bude klid. Ale bylo tu veseleji s dětmi. Fakt živo. Dnes tu spíme jen my a číšník, který hlídá dům a všechnu zvěř. Všichni jsou pryč, protože o víkendu nepůjde topení. Takže tu není, kdo by ani vařil. Tak to tu máme teda fakt jako privát. A tak vládne ticho, až to bolí do uší. Lišky už nám daly dobrou noc a já mám co dělat, abych si tu ten dnešek poznamenala. Když čtu zpětně předchozí dny, je to jako óda na Honzíka. Ale taky že jo, je to muj kluk a moje psaní… he.

Jen co jsme zamávali všem v autobusu (Honzík mával jako o život a volal ahoj a čau z okna), tak jsme vzali nohy na ramena a vydali se směr Brádlerovy boudy a pak na Petrovku a na hřeben. Až na Petrovku, vyjma asi půl kilometru, šel ten můj malej pěšky (cca 2,5 km). Byl uplně nadšenej. A já s nadšením konstatuji, že už tak netrnu, když mastí po kamenech a kořenech, protože mu to jde líp a líp. Získává na jistotě a trnu, jen když moc machruje. Cesta na Petrovku byla krásná, lesem, s potůčky. Jak jsme však vyšli z lesa, začalo trochu foukat, a tak jsem přihodila Honzíkovi vrstvu a protože byla dle mého úsudku pokročilá hodina (vstával asi v šest), tak dostal hrušku a nosítko. Ovšem jeho to moc bavilo a rozhodně neplánoval usnout. Frčeli jsme po červené po hřebenovce jako širóni. Dívčí kameny, Mužské kameny, samé kameny všude kam se podíváš. Blbli jsme, jak který vypadá. Honzíkovi se nejvíc líbily ty, které jsem připodobnila gauči a pak už hledal jenom ty gauče. Takhle jsme dofrčeli až k Vysokému kolu. Tam už foukalo znatelně víc. Ale stále jsem si říkala, že je to pohoda, je to jen takový vánek oproti tomu, jak umí fičet na hřebeni kopce. Frčeli jsme dál a jen co jsme vyšli zpoza toho Kola, udeřil do nás uragán od Sněžných jam. Honzík už byl dosti prošitý, ale spát mu nešlo. Choulil se mi za zády, snad aby mi ho vítr nevytrhnul z nosítka. "To zmáknem", říkala jsem mu a nabádala ho, ať se mnou dál schovává. Jenže fičelo fakt krutě. Nicméně jsem se musela - prostě musela - jít podívat ještě kousek níž na takový ostroh skály, abychom Sněžné jámy viděli uplně zblízka. Všude kolem kolmé srázy a vítr duněl. Fajn. Navrhuji Honzíkovi, že ho skovám pod nosící mikinu a začínám do zadní části mikiny zapínat vsadku. U toho mi mikina málem uletěla jak paraglide až na samotné dno rokle pod námi, kam už ani mé a ani Honzíkovo oko nedohlédlo. Bylo to fakt groteskní číslo. S trochou cviku, který jsme pilně trénovali v bezvětrných podmínkách se však podařilo nahodit vlající mikinu na záda a prostrčit tam ještě Honzíkovu hlavu. Hned bylo líp. A taky ten malý do minuty usnul. S pomocí zrcátka a jogínských dovedností prvního řádu se mi podařilo ho tam zazipovat a skovat uplně a zcela. To se mi nikdy předtím nepovedlo. Neb jsem nikdy tak moc nemusela. A tak bylo dobře a sice byla možnost výlet v tomto bodě o pár kilásků zkrátit, naštěstí jsem nevyměkla a udělala ještě obkliku k prameni Labe. To už se otevřel výhled až na Jizerky a jejich Ještěd trčící nade všechny meze. Pramen Labe jsme jen prošli bez zastavení. Už tak tam bylo lidu dost. Trochu mě mrzelo, že Honzík spí, tohle jsem u chtěla ukázat. A když jme se skovali u Labské boudy a pokračovali na závětrné straně hor k Martinovce (cestu, co jsme šli včera v opačném směru), nastala doba pečení. Honzík navlečený a pod mikinou a já taktéž. Rozepla jsem, co se dalo, abych nás odvětrala. Prďola dospal skoro až na Martinovku a tam si chtěl dát zelňačku (prý tu, co vaří Vláďa - čímž ho zdravíme!). Bohužel tu neměli, dali jsme si kyselo a džus. Z Martinovky pak už nezbývalo než doslova seběhnout dolů. Skákali jsme totiž jako koně s doskokem až na Medvědí boudu. Našli jsme krásné kamínky. Z jednoho si Honzík udělal foťák a nad Medvědí boudou si hledal rovné podklady, aby ho tam položil a pak počítal 10, 9, 8,… a fotil samospouští. Máme tedy i mnoho kamenných fotografií! A tak jsme doběhli a doskákali k Medvědům a až do západu slunce hráli na písku a jezdili dřevěným traktorem. Po dnešních asi 18ti km zítra vyhlašuji den oddychu!

Jdeme na Petrovku..



Mužské kameny, Vysoké kolo a za ním Sněžné jámy.

Sněžné jámy, vichr a o několik vteřin později zápas s mikinou ve větru.


Takle krásně jsem ho zavětrovala :)


Zase u Medvědů... v jedné ruce pytlík s mapou, v druhé foťák kameňák :)

Slunce, hory, Labák

19. října 2017 v 21:26 | Nelča |  Krkonoše
19. října 2017

Je půlka října a my se snad i přišmahli… To jsou krásné starosti v tuto roční dobu. Zatímco Honzík ráno žehlil, šil, vařil čaj a kafe a dělal palačinky v herně, cpala jsem se domácíma houskama z místní kuchyně. Jsou prostě famózní! U toho jsem koukala do mapy a po dlouhém váhání, zda jít přes Labské údolí nebo k prameni Labe a tam horem na Vrbatovu boudu, jsem došla k závěru, že dnes budem chodit po vrchu, neb je krásně a Labák necháme na nějaký větrnější den, kdyby přišel. Anebo na další krásný den, kdyby nepřišel. Takže jsme šli od naší Medvědí boudy rovnou nahoru na Martinovku, to se Honzík velkou část nesl. Ale hned potom, co jsme objevili pramínek, kde se dá pít voda nad zmíněnou Martinovkou, dala jsem ho dolů a do nosítka už nechtěl. Napodoboval mě, jak nabírám vodu do dlaně a piju vodu. Pak dával napít i mě a já jemu a dost jsme se nasmáli. A pocákali. Byla před námi nádherná cesta už jen zlehka stoupající nahoru, později vlastně úplně rovná po vrstevnici. A celou tuhle cestu až k Labské boudě šel Honzík sám pěšky. Dobře. 300 metrů před Labskou vyhlásil nosítko a jablíčko. Ale dva poctivé kilásky si střihnul. Šli jsme volně, kochali se. Nikdy mě nenapadlo, že ve dvou letech se sám při chůzi na horách zastaví, rozpřáhne ruce, zhluboka se nadechne, rozhlédne do dáli a řekne spokojeně "Krása!" A sám poznal a ukázal na včerejší "Slunečník". Cestou se musel vymáchat v každém potůčku na cestě nebo vedle ní, a že jich bylo. A když jsme se přiblížili k Labské a uslyšeli Labský vodopád, chtěl se na něj jít podívat. Tedy jsme změnili plán, dnes jdeme Labákem a projdeme si ho na pohodičku shora dolů. Byl nadšený, že to navrhnul a že tam fakt jdeme. Štěstí mu blýskalo v očích. Kousíček pod Labskou jsem vyhlásila svlíkačku, slunce pražilo až hrůza. A jak jsme se tam celí rozložili, tak jsme tam zůstali rovnou na oběd, byl čas. Cpali jsme se svačinou a kochali se. Honzíka bavilo každého, kdo šel kolem, pozdravit "Dobrý den". Ti koukali, co je to zdraví za špuntíka! Celou tu nejprudší cestu podél Labského vodopádu sešel sám, tedy vlastně za ruku, neb opět to byl šutr na šutru. Byl statečnej a spokojenej. A jen jsme došli na dno údolí, už funěl v nosítku a chrněl. Aby ne, měl dobré tři kiláky v nožkách. A spal a spal a já se kochala a kochala. Do dolní části údolí už nedosáhly sluneční paprsky, a tak jsem trochu klepala kosu v krátkém rukávu. Honzík dostal návlek přes nožky a když se probudil, zvolal "vodopád". Vedle nás hučela Labe a cesta nakonec docela dobře utekla a byli jsme ve Špindlu. No… a po druhém břehu po silnici a pak po panelce hurá nahoru zpět k Medvědí boudě. Honzík celou cestu po panelce šel sám (je to krpál jako čuník!) a když jsme byli už v horní části, jel kolem autem pan majitel boudy a svezl nás. Honzík mu hned vyprávěl, že jedeme na Medvědí boudu, že jsou v lese veliký stromy a že viděl vodopád. Je neskutečný, jak jindy stydlivé dítě tady absolutně ztratilo všechny zábrany. A je to úžasný. V chatě se cítí dobře, zná to tam, je rád, když jsme sami i když tam jsou všechny ty děti ze školního výletu a prostě a jednoduše si to užívá. A já s ním! Teď tu vedle mě chrní, taky se k němu jen co dopíšu, připojím. Dnes jsme se nenachodili tolik kilometrů (hrubým sčotem 16), ale jsme nějací vyžahnutí ze sluníčka. … Před chvilkou jsem byla venku mrknout na hvězdy. Je to jízda! Letíme si vesmírem! Lidi, neřešme blbiny. Krásný den :))

Ranní start nad Medvědí boudou

Štramák Honzík jde z Martinovky na Labskou...


Labská bouda

Labský vodopád

Labské údolí

Oběd. Když fotíte samospouští a foťák zaostří na trávu před objektivem :)


A to je dnes vše :)

Hurá na Sněžku!

18. října 2017 v 23:02 | Nelča |  Krkonoše
17. října 2017
Jak jsme řekli, tak jsme udělali. S Honzíčkem jsme vyrazili včera - tak nějak rychlým rozhodnutím - do Krkonoš na Medvědí Boudu. Před měsícem jsem tu byla sama Jítě na svatbě. A koncem září jsem si říkala, že bychom někdy v říjnu mohli vyrazit s maličkým. Zas tak maličký už není, má čerstvě dva roky. Psala jsem na mailový kontakt uvedený na webových stránkách, zda mají v říjnu někdy volný pokojíček cca na týden pro nás dva. Odpověď zněla, že můžeme přijet kdykoliv, že říjen je klidný a volno bude. O to větší bylo včerejší překvapení, když jsme po třech a půl hodinách (díky za to, že nám byl v obří koloně před Slaným seslán pán, který nám ukázal zkratku mezi polmi a malými vesničkami a mi tak neztratili ani minutku času v nekonečné frontě na semafor) cesty zaparkovali našeho bělouše Bukefala i40 před Medvědí boudou, u dveří už nás vyhlížel známý číšník, kterého pamatuji ze zmíněné svatby a hned u dveří zamračeně hlásil, že je zavřeno. Nicméně odpovídám, že se jdeme ubytovat. Znovu odpověď - je zavřeno. V hlavě mi tou dobou už lítala pátrací sonda hledajíc jiné řešení, ale i tak jsem se snažila vypadat sebejistě a říkám, že jsem psala a bylo mi řečeno, že můžeme kdykoliv. To se pan číšník pohnul z místa, že se jde zeptat. Po chvíli čekání, kdy má sonda měla v záloze už několik variant, dorazil zpět s milým panem majitelem v montérkách, že jasně, že jen potřebuje občanku a donesou nám klíče. Večeře je po sedmé (bylo cca 5 hodin). Hurá! Nastalo vybalování, které Honzíka ohromně bavilo. Rovnal si věci do polic, zimní boty si dal do šuplíku v nočním stolku a pak jsme vyrazili ven okolo chaty na průzkum. K jeho neskonalé radosti zde mají mostek přes potůček, pískoviště, dřevěný traktor s dvěma vozíčky, houpačku, čističku odpadních vod, rolby a hlavně zase ten dřevěný velký traktor, ve kterém mě vozil a užíval si, že je řidič. Pan majitel nás vzal také do stáje, kde mají tři kozlíky (K+M+B), ponici Sofinku, nějaké ovce a beránky, hlavně Jarmila (nebo Jarouška?) a králíka. Pan majitel se rozpovídal, jak to tu vedou a co mají v plánech a najednou už byla tma. Takže jsem Honzíkovi ukazovala Velký vůz a další hvězdičky, to ho zaujalo. Jsou tu krásně vidět, žádná rušivá světýlka. A po večeři ještě nákup mapy, její prozkoumání a spát.

18. října 2017
Honzík se vzbudil časně, jen těžko jsem ho udržovala v pokoji. Na snídani jsme měli dorazit až tak v půl 9. Já měla velké dilema, zda odtud dojdeme na Sněžku a zpět. Počasí vypadalo ještě slibně - stále, škoda toho nevyužít k delšímu výletu. Ale po ověření měřítka na mapě jsem trochu pochybovala. Navíc jsem v tom spěchu zapomněla čelovku, což je absolutně naprd. Pozdější návrat nemožný a nervy jsem na to neměla - celý den se honit. Kdyby měl Honzík chodivou, šli bychom pomaleji a to abych pak chvíle, kdy se nese, takřka dobíhala. V Medvědí Boudě s námi zrovna bydlí celý školní výlet. Tři učitelé a hromada dětí. Je to znát, k večeru se chalupa otřásá v základech. Při snídani jsem hodila řeč s paní učitelkou, která sem jezdí už léta a říkala, že je to odtud opravdu velký velký kus cesty. Já si říkala, že bychom to dali, ale tak se startem v 7 ráno. Nicméně se mimo to zmínila, že už šli jednou takhle ze Špindlerovky (jezdí prý tam autobus). Honzík byl tak zabraný do hraní si v místní herně, že bylo těžké ho odtrhnout. Ale nakonec odchod proběhl hladce, musel se totiž podívat do mapy a to ho navnadilo. A při tom jsem zjistila, že vlastně vím, kde to je, docela kousek autem, ale ušetří se tak deset kiláků tam a deset zpět oproti variantě odchodu rovnou z naší boudy. Sbaleno jsme měli, přeci jenom ráno bylo dlouhé, a tak jsme osedlali našeho Bukefala a ten nás dovezl až na parkoviště u Špindlerovy boudy. Honzík po chvilce pochodování zvolil nosítko a jablko, taková jeho klasika. A tak jsem ho s pauzou na čůrání donesla až pod vrchol Sněžky, kde zahlásil, že jde pěšky. Do té doby jsme všechny předešli, má motivace byla veliká, pelášila jsem po kamenech a za námi zůstávaly mnohé zdrcené skupinky, které si dovolila předejít matka s dítětem na zádech a batohem přes rameno. Honzík se skamarádil snad s každým, házel očka a usmíval se a hlásil, že jdeme na Sněžku. Kus cesty prozpíval a prostě byl za odměnu. No a na tu Sněžku tedy kus došel po tom konečném stoupáku sám. Sice jsem trnula, už si dnes uštědřil jednu bouli, když spadl hlavu na kámen (ještě že stále zabírá pofoukat, pusu a dobrý). Šel veledůležitě, samozřejmě sklidil pár obdivných komentářů (je to celý táta) a na Sněžku došel jako hrdina. Načež se ocenil, že je jednička, což jsem nemohla než souhlasit a dali jsme se do svačiny.. Cesta nám sem trvala něco malinko přes dvě a půl hodiny.nNásledovala návštěva poštovny, sepsání pohledů a nechali jsme na poštovně jednu Honzíkovu knížku (Honza Bicek - Moje cesta na kole dětem) na poličce s ostatní literaturou. Byl to takový můj rychlonápad, ani nevím proč, tedy jsem tam knihu dotáhla a nechala i s věnováním. Možná si ji najde někdo, komu pomůže. Pak už jen zapózovat při samospoušti a hurá dolů. Honzík mi sdělil, že jde podél řetězů z kopce. Moje podmínka byla, že ale půjde celou dobu dolů za ruku. Na to už fakt nervy totiž nemám. Všude plno lidí v obou směrech… Celých těch 207 (myslím) výškových metrů k Obřímu sedlu sešel, dole na pěkném chodníku ještě dělal 3-2-1-TEĎ a utíkáme rychle, čímž předběhl skupinku rodičů s většími dětmi, které zrovna remcaly nad kamenitým terénem. Chudákům jim byl dán za příklad tenhle malý blázínek. Na to, že vstával před sedmou a bylo po druhé, měl hodně elánu. A protože na poštovně razítkoval pohledy, hrál si pak chvíli na trávě před bývalou Obří boudou a tiskal kamínkama, kam se dalo. Je úžasná, ta dětská představivost… A když už mlel z posledního, naskočil do nosítka a v půli věty o tom, že jdeme na Slunečník (Polední kameny - polsky je to něco jako Slunečník), usnul. Svůj Slunečník tedy prospal a probudil se asi půlhodinku před Špindlerovkou. Měl ohromnou radost z výletu, a že jsme to zmákli. Říkám, že jsme jedničky, on přidal, že jsme šikulové. Juchů! Večer si ten malý velký horal pohrál zase v herně, kde si oblíbil především žehličku, šicí stroj (prý šije kalhoty jako maminka) a čisticí auto s kartáči. Uf, asi usnu do minuty. Bylo to krásné. Mám asi 20 km v nohách. Když jsme u nohou, silně doporučuji barefoot, tedy bosou obuv i na takovéto terény. Jen nerada bych dnes po kamenech klopýtala v těžkých tvrdých pohorách. Dobrou noc!
V dáli na nás už koukají Polední kameny (Slunečník)


Náš "Slunečník". Fotila nás moc milá paní, kterou s Honzík skamarádil, a tak ji odpustíme, že Slunečník není kompletní :)

Rachota se blíží... "Honzíku, budu funět!"


Vrchol dobyt!

Cestou dolů :)

To je dnes vše :)