Listopad 2017

Hurá sníh!

19. listopadu 2017 v 21:13 | Nelča |  Jizerské hory
Nedejte se zmást. Krásné fotky a nadšené vyprávění z cest, to je jedna stránka věci. Nalijme si čistého vína.. Miluju cestování. Vždycky vždycky člověku něco nového přinese, nějaký nový vhled, nadhled, přehled... Cestování mě hodně naučilo o mě samé.
Myslím ale, že cestování s dětmi je trošku jiná kategorie. S Honzíkem jsme nejspokojenější na celodenním výletě. Oba jsme nějak víc sami sebou, napojení na pohodu a všeobjímající lásku kolem nás. Když někam jedeme na víc dní, je to ještě o malinko jinčí. Je to intenzivní. Jsme stále spolu. Není kam utíkat. Není kam se schovávat. A vše, co mezi sebou máme nevyřešené pěkně vypluje na povrch, protože si to, jak jinak, než vezeme s sebou. Všechny bolískty a bubáci se vvytasí na sluníčku (a to oni si ho najdou, i když je venku mlha). Jakmile se nechají bez povšimnutí zrát, je to dost naprd. Je to pruda. Je potřeba tyhle nedořešenosti začít zkoumat, překládat napravo nalevo, koukat zespoda i shora, nejlépe pěkně vykuchat. Až na molekulární úrovni. Pak je zase uspořádat a přijmout. A pak je to srovnáno. Tohle jizerskohorské cestování je trošku nové... potřebujeme ho oba. A asi by nám prospělo zůstat déle. Vždycky jsme byli za super partáky, a když to vrzalo, nějaká ta cesta to docela rychle spravila. Tentokrát ale máme nějaký tvrdší oříšek. Něco je jinak. Je třeba zamakat. Blbě se to přiznává, ale naštěstí už se cítím dobře, když se ví, co jsem zač. Nesnažím se být za každou cenu oblíbená a nejlepší a nejúžasnější. Snažím se být svá. A i když jedu v jiných kolejích, než hlavní proud, je mi skvěle. Jen se teď potřebujeme s Honzíkem vycentrovat. Vyladit na tu naší starou dobrou vlnu, ze které jsme malinko poslední týdny ujeli. Není nic důležitějšího, na čem bych teď měla pracovat.

Píšu za dva dny, neb včera jsme podnikli jen dva kratší výsadky tady okolo Bedřichova - jeden na sever na Královku,
druhý na jih na hřebínek a vršky místních sjezdovek. Mezitím jsme si oba zdřímli v poledne - tuhle odpočinkovou kúru jsem si už dlouho nedopřála a bylo to super. Navíc jsem večer hned usla zase s Honzíkem, tedy spánku nahrabáno.

Dnes 19. listopadu zmizely po dvou dnech mlhy. Bylo to skvělé a osvěžující. Navíc jsme se probudili do zasněženého rána. Mrazík v noci řádil a přikryl sněhem, co se dalo.
A tak jsme šli a šli.


Honzík taky. Bez asi 200 metrů došel sám z bedřichovského stadionu na Šámalku.


Tam si poručil dortík, a tak jsem objednala žemlovku, o které jsem tu v minulém příspěvku snila. Nijak ho ovšem neoslnila, tak jsem ji musela sníst sama, což byl téměř nadlidský úkol po té naší vydatné snídani. A protože bylo už pojedne a malý horal vstával asiv půl šesté (ano, v půl šesté), tak jen jsme vylezli ven, v hustém sněžení jsem ho zadekovala do vozíčku a po pár desítkách metrů už spal. A tak jsem zase šla a kochala se zasněženou krajinou. Pak jsem uviděla odpočku a chytla mě toulavá. Moje stará dobrá známá, paní Toulavá. Poznala jsem tu cestu, jela jsem tudy mnohokrát na Prezidentskou chatu na běžkách. Stará dobrá KPRka a tradiční lyžák. A tak jsme to s jedním malým kufrem (je tam fakt hodně odboček) dorazili k Prezidentské, kde jsem se uplně rozplývala a vzpomínala na ty blbiny, co jsme ta na vejšce prováděli.

V tom se malinký probudil, a tak jsme se tam pořádně porozhlídli a vyrazili ke Královce. K mému údivu se u odpočky na hlavní válel a seno přežvykoval velbloud. A o kousek dál krásné skotské chlupaté krávy. Pak jsme si šli oba hrát na hřiště u Královky, známe ho ze včera, to bylo super. Je fakt podařený, doporučuji pro děti všech věkových kategorií i hravým dospělým. A protože přituhlo, Honzík dobrovolně jel vozíčkem až na chatu Harmonii, kde jsme strávili zbytek odpoledne. Teď tu vedle mě spí, kluk jeden. Zase se nám špatně usínalo. Jo, ještě máme nějaké společné bubáky ve skříni. Jdu je kuchat.
Dobrou noc....

Jizerky, den první

17. listopadu 2017 v 22:32 | Nelča |  Jizerské hory
17. listopadu 2017

A jsme zase na cestách a zase na horách. Jen nevím, jak je možné, že před měsícem jsme chodili po Krkonoších v tričku a za uplného azura a teď po Jizerkách navlečení v tom nejteplejším oblečení, mlze a vlhku:)

Cestou do Jizerek jsme si udělali zastávku v Praze. Pražáci nečtou - klasika. Do centra jsme se sklouzli Strahovským tunelem, ponechali našeho bělouše oddychovat v podzemním parkovišti na Andělu, vyjeli po jezdících schodech, jeli tramvají k Národnímu divadlu, prošli podél řeky na Karlův most, ten přešli na Malou Stranu a odtud tramvají na Anděla. Dali si pizzu a hurá zas pryč. Bylo to krátké a intenzivní, protože Honzíka zaujalo uplně, ale uplně všechno, nejvíc snad ty jezdící schody a tramvaj. Pusu asi za celou dobu nezavřel a pak odpadl a usnul dřív, než jsem našla výezd z garáží.


Chata Harmonie v Bedřichově, to je na pár dní naše doupě. Nesmírně milá paní domácí, krásná chata, herna (pro děti) a přátelský přístup. Paráda, doporučujeme, stejně jako nám doporučil kamarád Zbyňa. Dnes jsem dlouho dumala, zda budeme výlet startovat už v Bedřichově u stadionu nebo na Nové Louce u Šámalovy chaty. Nakonec jsem zvolila delší variantu. Plán byl tedy klasicky na Novou Louku, Hřebínek, dále přes Ptačí Kupy, Holubník, Kristánov, zpět k Nové Louce a do Bedřichova. Krásných 20 kilásků.

Od rána byla mlha, že by se dala sekat mačetou a něco pořád padalo. Teplota atakovala nulu, krásný zimní den. I tak jsem byla plná nadšení, málem jsme se přes všechny Honzíkovy svačinky nedostali ze stadionu, ale zvládli jsme. Než jsme došli na Novou Louku, už měl naběháno první kilometr až dva. Pak se nechal vozit. Vlhkost vzduchu byla snad sto procent, ale docela to šlo. A tak jsme se vydali dál ke Hřebínku, kde už přibylo sněhu i na cestě, a tak jsem musela trochu máknout při tlačení našeho chariotu. Jedno kolo už si brázdilo cestu sněhem. A když jsme došli na Točnu nad Hřebínkem, Honzíka už to dost nebavilo. Nemohl se nějak usalašit a spát. Jestli jsem měla předtím pocit, že byla vlhkost sto procent, tak tady už byla asi sto padesát. Voda v různých skupenstvích padala mlhou z nebe a já malého už nechtěla moc pouštět chodit. Sama jsem byla provlhlá přes šusťákovku a péřovku až na ... A protože Honzík prohlásil ve všeobecném rozladění, že chce za babičkou Zdeničkou do Kadaně, po rozvášněné válečné poradě jsme se rozhodli na ústup zpět na chatu. To ho uklidnilo a během pár minut klidně unul. Měla jsem malý cuk, zda to nevzít aspoň ještě kousek dál na vyhlídku Krásná Máří. Ale pak mi došlo, že jsem mu slíbila návrat, a tak jsme šli. Stejně by nebylo vidět nic než bílo okolo nás. A tak jsem se cestou zpět v tichosti kochala mlhou a rozjímala nad strategií na další dny. Jen nerada jsem zkracovala výlet, ale někdy je větší hrdinství přiznat, že je to fakt zralé na ústup, než zarputile razit dál. Má přituhnout a začít sněžit, a tak budeme asi volit kratší výlety. I tak jsme dnes ušli skoro 14 km. Celé odpoledne sušili oblečení a deky, navštívili místní obchůdek s místními specialitami, kavárnu s hracím koutkem a pak pekli brambory a hráli si v Harmonii. Potom, co Honzík snědl půl pekáče brambor si skamarádil skupinku dalšíc hostů a večer pln dojmů dlouho usínal. Těšíme se, co nás zítra čeká. Tohle počasí je totiž oproti azuru a sliníčku mnohem dobrodružnější :)





Stará dobrá Šámalova chata - jestlipak tam mají stále tu výýýbornou žemlovku...

Tak zas zítra! :)